Chvála papučí

Dodnes si vybavuji intenzivní vůni látky, gumy a lepidla, kterou vydávaly nové školní papuče, bačkory, přezůvky. Prostě ta obuv, kterou jsme nosili v plátěném pytlíku připevněném na kožené školní brašně. Při každém kroku se zhouply a ťukly nás do zad

Maminky je podepisovaly zevnitř a dbaly na to, aby podpis přežil kontakt se zpocenou nožkou. A podepisovaly obě. Vzhledem k tomu, že výtvarníci rozlišili vzhled výrobku tak na tři varianty, bylo to nezbytné. Ve třídě bývalo přes třicet dětí. Po tělocviku se strhla celkem pravidelně bitva o ty kousky, které se podařilo v šatně najít. Dohry se žalováním se účastnili ti, kterým se nepodařilo zkompletovat pár, neb jejich papuče byly použity co střelivo a skončily na nedostupných místech (vrch šatní klece, ulice, záchodová mísa) či zcizeny takto postiženými spolužáky. Dalo se v nich klouzat a vydávat tímto kvičivé zvuky, jejichž intenzita byla pochvalně hodnocena žactvem, a písemně zmíněna v žákovských knížkách. Staly se malířským plátnem, čímž reprezentovaly výtvarné nadání některých spolužáků. A klubající se palec nebyl ani tak ostudou, jako spíš příležitostí k maňáskovému divadlu. Jelikož použitý materiál je předurčil sotva k ročnímu použití, daly se prát a byly lehké, na svou dobu splňovaly účel téměř dokonale. Přestože se vyráběly od capáčků pro školkáče až po pánské velikosti, poměrně brzy jim ale odzvonilo. Asi ve stejné době, kdy jsme si doma vydupali tašky přes rameno a začali si ničit záda, začaly se nosit korkáče – ortopedické pantofle, zvláště vhodné ke ztrestání spolužáka úderem i vrhem a ke trénování kotníkových vazů při rychlejších přesunech. Plátěné „kecky“ a pantofle z imitace kůže byly proti nim zcela nezajímavé. Začínající puberta se nesla v duchu války žactva se školou jako institucí i na poli obutí. Přezouvání bylo známkou nesportovního ducha a obelstít šuldu (v oblastech hraničících s německy mluvícími zeměmi je tak tradičně nazýván školník) věcí cti. Muž s pochmurnou tváří v tmavomodrém plášti stojící ve vestibulu školy musel mít nutně fotografickou paměť. Jinak si těžko vysvětlit, jak dokázal rozlišit přezůvky, tenisky na tělocvik a venkovní obuv tolika žáků. Je s podivem, že se v osmých a devátých třídách nezvýšila nemocnost, protože někteří je prožili v solidních prvorepublikových budovách s kamennými schody prakticky bosi. V botách neprošel nikdo. Nemáš přezůvky? Do ponožek. …Gymnázium, jak napovídala mantra jejího ředitele, mělo být „školou výběrovou, jež není pro každého a vychovává budoucí inteligenci národa“. Proto mě poněkud překvapil další nerudný muž v tmavomodrém plášti stojící u paty schodiště a upřeně mi hledící na nohy. Bohužel pohled nebyl oceňující, pouze kádrující. Přízemní boj tedy pokračoval i po vstupu mezi elity. Chlapci ho pojali natolik za svůj, že se řešil velkou část první třídnické hodiny. Argument, že přezouvání je maloměšťácký přežitek, neuspěl. Zkusili se domoci alespoň tenisek, ale zmordovaná třídní ukončila nekompromisně debatu slovy: „Prostě budete nosit papuče a basta.“ Nato započalo shánění, jak se v socialismu říkalo nákupu v maloobchodě. Předmětem této sportovní disciplíny bylo zakoupit za a) kárované vlněné domácí obutí, zvané dědkovské papuče, nebo za b) důchodky (černé filcové botky, vyráběné na Valašsku) v letním i zimním provedení. Některá děvčata si je dozdobila výšivkou s květinovými a zvířecími motivy, či nápisem LEVÁ a PRAVÁ. Žáci měkčích povah se akce neúčastnili, zato se přidali někteří kantoři. Postupně gympl zaplavily šílené přezůvky všeho druhu. Některé dívky obohatily přehled kuriózní obuvi pantoflíčky s labutěnkou, bohužel se později ukázalo, že zde o recesi nešlo. Další vzdělávací proces přezůvky nevyžadoval. Pracovní jen občas. Možná, že se člověku stýská. Takže muži v mé rodině škrondají a cinkají po chalupě už nějaký čas. Dcera též. Já si ale ke své lítosti nejspíš ani neškrondnu. Velikost 36 se mezi papučemi bohužel nevyskytuje.