Zešitky Prajzaku

Básník a publicista Ivan Motýl se na konci dubna v ostravském klubu Fiducia odvážil vstoupit do velmi temných vod česky psané literatury. Do pořadu s názvem Zešitky Prajzaku pozval nezvyklou sestavu hostů s cílem představit současnou literární tvorbu z Hlučínska.

Proč hovořit o velmi temných vodách v případě této regionální literatury? Důvodů je celá řada.

Regionální literaturou jsme si zvykli označovat texty, které tématy ani uměleckou úrovní nepřekračují hranice určitého regionu. Regionální literatura má hluboký smysl pro region, v němž vznikla, pro širší čtenářskou obec má příchuť rarity. Česká kulturní obec vnímá regionální literaturu se shovívavým úsměvem jako něco, co dotváří ráz literatury národní, ale nijak výrazně národní literaturu neovlivňuje.

Česky psaná literatura z Hlučínska částečně obecným představám o regionální literatuře vyhovuje: témata jsou regionální, texty mají hluboký smysl pro region a pro širší čtenářskou obec jsou raritou. V případě literatury z Hlučínska ale na tvářích čtenářů širší čtenářské obce chybí onen shovívavý úsměv, s nímž obvykle díla regionální literatury vnímáme. Regionální literatura na Hlučínsku běžného českého čtenáře děsí, dráždí, nebo v něm vyvolává odpor.

Na Hlučínsku se v moderních dějinách v plné síle projevily vypjaté česko-německé vztahy. Hlučínsko se po slezských válkách v 18. století stalo součástí Pruska, později sjednoceného Německa. Obyvatelstvo však přes silný germanizační tlak dodnes hovoří tzv. moravštinou, což je historický ekvivalent pro češtinu užívanou na Moravě.

Po 1. světové válce vítězné mocnosti rozhodly začlenit bez plebiscitu oblast Hlučínska do nově vzniklého Československa. Jedním z hlavních argumentů k tomuto kroku bylo užívání moravštiny jako mateřského jazyka u většiny obyvatel tohoto malého regionu.

Hlučínsko se s novým státem nesžilo. Odpojením od Německa vznikla celá řada ekonomických problémů a k nim se přidaly i problémy národnostní. Česká inteligence si s Hlučínskem nevěděla rady: řeč byla česká (moravská), myšlení německé. Češi se k Hlučíňanům po celé 20. století chovali jako k zaostalým lidem, kterým je nutné vštípit jejich dobro. Němci brali Hlučíňany jako rovnocenné. Vůči Čechům si Hlučíňané vypěstovali nedůvěru, Němcům ve velké většině důvěřovali.

Zlom nastal po roce 1938, kdy bylo mnichovským diktátem Hlučínsko včleněno do starého říšsko-německého území. Na Hlučínsku začal platit německý sociální systém a Hlučíňané začali rukovat do německé armády. Do dubna 1945 bylo Hlučínsko německým říšským územím.

Po skončení 2. světové války nastal problém: jsou Hlučíňané na straně vítězů, nebo poražených? Jsou Češi, nebo Němci? Zdánlivě jednoduchá otázka a nesmírně složitá odpověď. Politická odpověď se našla poměrně rychle, kulturní se hledala po celou druhou polovinu 20. století a zřejmě se ještě dosud hledá.

Současné živé literární dění na Hlučínsku se pokusil jako první zmapovat právě Ivan Motýl ve svém pořadu Zešitky Prajzaku. Zvolil si zvláštní formu: sezval hosty a nechal je číst a mluvit, jednotlivá vystoupení řadil a hudebně i slovem propojoval. Téma bylo téměř jednotné: Češi? Němci?, postoje různé.

Ivanu Motýlovi se podařilo vtáhnout do Fiducie Hlučínsko se vším všudy: s folklórem i s tvrdým rockem, s obdivováním Německa i se studem za zločiny předků. Z tenat minulosti unikl jen excelentní básník Milan Krupa, jehož tvorba dávno region překročila. Jeho Hlučínsko, to je smršť jednoduchých a velmi silných obrazů, hlubokých a přesvědčivých, které s humorem ukazují člověka skřípnutého realitou. V jeho textech je esence Hlučínska, obrazy se dynamicky prolínají a sálají humorem.

V závěru se o slovo přihlásila paní z publika. Na většině kulturních akcí na Hlučínsku se podobné ženy objeví. Mají v rukou německé tiskoviny, mávají jimi kolem sebe, horují pro Hlučínsko a ubezpečují všechny kolem sebe, že v Německu se o Hlučínsku ví.

Současná literatura Hlučínska se od literatury jiných regionů Česka odlišuje. Vše, co bylo po desítky let tabuizováno, vyplouvá na povrch a různými formami o sobě dává vědět. Přestože tato literatura dráždí a leckdy děsí, nemůžeme ji z tvorby psané česky vymazat, je její součástí.  Zachycuje něco, co by bylo možná lepší nevědět, ale i tyto temné vody jsou součástí literatury, která si říká česká.

Ivanu Motýlovi se podařilo unikátně propojit autorská vystoupení, texty i hudbu v něco, co by se dalo nazvat smyslem této malé regionální literatury, která, jak se díky tomuto pořadu ukázalo, zřejmě spěje k sebereflexi. Dokáže to? Pokud ano, obohatí vody české literatury o velmi originální pohled, který nebude děsit, ale odkrývat nové obzory a nutit k přemýšlení.