Eva Tvrdá
Slunce a piškoty (7)
Budova polikliniky zela prázdnotou. Dopolední ruch byl pryč, na chodbách posedávalo už jen pár zpozdilých pacientů.
Eva Tvrdá
Slunce a piškoty (6)
Chumelenice neustávala. Těžké mraky halily po celý den město do soumraku a brzy odpoledne přinesly stmívání.
Eva Tvrdá
Slunce a piškoty (5)
Ema žila neobyčejně obyčejný život. Měla ráda svou práci. Měla ráda město, v němž žila. Měla ráda svého muže a své děti. Její svět se skládal z drobných každodenních radostí.
Eva Tvrdá
Slunce a piškoty (4)
V pravé poledne nasáklá mračna praskla a vypustila ze sebe chumelenici, která zahalila celé město do bílé tmy. Šero za okny připomínalo podvečer.
Eva Tvrdá
Slunce a piškoty (3)
Nový den byl překvapivě světlý. Napadl první sníh. Ema měla ve zvyku vstávat brzy. Tentokrát se jí však z postele nechtělo. Připadala si po svém večerním bádání jako zmlácená.
Eva Tvrdá
Slunce a piškoty (2)
Večer, když se město ponořilo do tmy a vše ztichlo, usedla Ema ke kuchyňskému stolu. Pila z půllitrového hrnku bylinkový čaj a zaujatě pročítala anonymní dopisy, které rozložila na stůl před sebe.
Eva Tvrdá
Slunce a piškoty (1)
„Mám ráda kulaté věci. Prostě slunce a piškoty,“ řekla Ema a pevně se zadívala na své přítelkyně. Jistota, se kterou Ema tahle slova před rokem pronesla, byla pryč. Zmizela. Postupně, nenápadně a zřejmě nadobro.
