Týden čtení po našemu - úterý

Úterní čtení po našemu (a zároveň v překladu do češtiny) přináší vzpomínky na jedno místo, které určitě ti, co po našemu rozumí, znají.

Očami vidźeć 2

To ta kašňa. Znova ju vidźim, ani by joch stała před ňum. Tajemna, vyminečna, misto pro lepšich ludźi.

Ten velucny park se zamkem naležeł do rodźiny Rothschilduv. To sy se ale už přečitał. Rothschildźi něpobyvali v zamku po ceły rok, přyježdźali enem raz za čas, to potym było všadźe dźivoko. V zamku, v parku aji v dźedźině. Za Rothschildami přyježdźało v hošči vjela ludźi a te ludźe přyvažali s sebum velucny svjet bohatych a uročitych. Přezařyli Šuleřovice a potym zasej odjeli. Na všeckych, keřy se mycli okoličně tej bohatej a uročitej rodźiny, padła zař. Ezy sy ich vidźeł jeść, pić, přechadzać se, ježdźić na koňu, diskutyrovać, zabavjać se a muh sy ich pozdravić a oni ći odpovjedźeli, był sy lepši čłovjek. Něpravjim to po złym, na tu rodźinu žaden v dźedźině němuh zaněvřeć, choć baj temu něuvjeřyš, tu rodźinu mjeli ludźe radźi.

Jak oni v zamku něpřebyvali, a to se stavało často, naležeł zamek do ludźi, co tam robili. One mohli užić hojně všeckeho, co zamek poskytovał.

Jak teho všeckeho vim?

Joch se v tej dźedźině narodźiła. Joch tamyk vyrosła. Jak joch přyšła v ženstvi, prchłach z Šuleřovic. Baj se dźiviš temu słovu, ale joch něodyšła, joch muśeła prchnuć, po ukryjanku a furtem, inači by se joch ztamoteč nědostała.

Ale zpatkem ku tej kašni.

Znova joch je małum dźevuškum, znova stojim u zameckeho muru a znova hledźim na zameckych panuv, jak se v tej šumnej kašni kupaju. Moja rodźina była nadobře obyčajni. My mjeli jakesyk pola, na kerych smy od rana do večera dřyli, a tata odježdźał každe rano na kole robić na šachtu pod Landekem. Vjele chłopi ježdźili na cele leto robić do Německa, moju rodźinu ale robota v Německu něobchodźiła. Na, vłasně ani něviš, že Šuleřovice ležeły rovno na hranicy s Německem. Jak joch była małutka, Německo koňčiło u Bogumina. Něskaj mapa vyhlida inakši, ale vtedaj to było tak, že my mjeli Německo do słova za humnami.

Joch něžiła v bidźe, ale ani v přepychu. Byłach obyčajňa a mezy obyčajnimi aji žiłach. Chodźiłach často do stařenky a moja cesta vedła spozdel parka. Zamecky park oddźełovał od dźedźiny mur z kameňa a joch była navjerně mała choć by přes ňu vidźeć. Na paru mistach ale było lza přes mur zahlidać. Jedne take misto było napročivo kašni. Nikda joch nězapomiła na tu kašňu pohledźeć. Něvjedźełach vtedaj, kdo był Něptun. Buh był pro mje enem jeden a každy dźeň joch ku němu řykała. Vidźełach enem paru soch v zelenym placu, dookoła soch vodu a v ni se v leće kupali ludźe. Enem tak. Leželi dookoła kašni na dekach, zavdy se v kašni okupali a potym znova leželi a zhniłošili. Był to pro mje něpředstavićełny svjet. Ten velucny prostur, ten komfort, to ščeśći, kere se za murem rozlevało. Joch tamyk mohła enem zahlidać a potym pokračovać dalej v svoji ceśće do stařenky. Choć to była enem chvilečka, ten obraz mje mocno přyčisnuł.  Něznamy svjet radośći a komfortu, svjet bez starośći, ani by něbył pravdźivy. Un ale pravdźivy był, vidałach ho přes mur z kameňa. Byli v nim lepši ludźe. Joch była hrubje obyčajňa choć by naležeć do bezstarosneho svjeta komfortu a radośći. Muhłach enem zahlidać, potym zasejky vjó tamyk, kaj joch naležeła.

Kjej joch była hrubje mała, vjedźełach, že to tak prosto je. Časem se ale vjecy mjeniły.

Očima vidět 2

To ta kašna. Znovu ji živě vidím. Tajemná, impozantní, místo pro vyvolené.

Ten obrovský park se zámkem patříval rodině Rothschildů. To sis už ale nastudoval. Rothschildové nepobývali na zámku celý rok, přijížděli jen v určitých obdobích, to pak bylo všude rušno. V zámku, v parku i ve vsi. Za Rothschildy přijížděli hosté a přiváželi s sebou velký svět bohatých a úspěšných lidí. Rozzářili Šilheřovice a pak zase odjeli. Na všechny, kteří se kolem té bohaté a úspěšné rodiny otřeli, padal lesk. Pokud jsi je viděl jíst, pít, procházet se, jezdit na koni, diskutovat, bavit se a mohl jsi je pozdravit a oni ti odpověděli, byl jsi lepší člověk. Neříkám to ve zlém, na tuhle rodinu nikdo ze vsi nemohl zanevřít, možná tomu nebudeš věřit, ale lidé je měli rádi.

Když na zámku nebyli, a to se stávalo často, patřil zámek lidem, kteří tam pracovali. Mohli do značné míry užívat všeho, co zámek poskytl.

Jak tohle všechno vím?

Narodila jsem se v té vsi. Vyrostla jsem tam. Když jsem doopravdy dospěla, ze Šilheřovic jsem utekla.

Možná se divíš tomu slovu, ale můj odchod nebyl odchodem, musela jsem utéct, tajně a definitivně, jinak bych se odtamtud nedostala.

Ale zpět k té kašně.

Znovu jsem malá holka, znovu stojím za zámeckou zdí a znovu pozoruji panstvo, jak se v té nádherné kašně koupe. Moje rodina byla úplně obyčejná. Měli jsme nějaká pole, na kterých jsme od rána do večera dřeli, a táta odjížděl každé ráno na kole pracovat na důl pod Landekem. Mnoho mužů jezdilo na celé léto pracovat do Německa, moje rodina ale na práci v Německu závislá nebyla. Ach, vlastně nevíš, že Šilheřovice ležely přímo na hranici s Německem. Když jsem byla malá, Německo končilo u Bohumína. Dnes mapa vypadá jinak, ale tehdy to bylo tak, že jsme Německo měli doslova za humny.

Nežila jsem v bídě, ale ani v přepychu. Byla jsem obyčejná a žila mezi obyčejnými.

Chodívala jsem často za babičkou a moje cesta vedla podél parku. Zámecký park oddělovala od vsi kamenná zeď a já jsem byla příliš malá na to, abych přes ni viděla. Na několika místech se ale přes zeď nahlédnout dalo. Jedním z těch míst bylo okolí kašny. Nikdy jsem neopominula možnost tu kašnu uvidět. Nevěděla jsem tenkrát, kdo byl Neptun. Bůh byl pro mě jen jeden a k tomu jsem se pravidelně chodívala modlit do místního kostela. Viděla jsem jen sousoší několika postav na zeleném pozadí, kolem sousoší vodu a v ní se v létě koupali lidé. Jen tak. Leželi kolem kašny na dekách, občas se vykoupali v kašně a pak znovu ulehali a lenošili. Byl to pro mě nepředstavitelný svět. Ten obrovský prostor, to pohodlí, to štěstí, které se za zdí rozlévalo. Já tam mohla jen nahlédnout a pak pokračovat dál ve své cestě za babičkou. Přesto na mě ten chvilkový obraz silně působil. Neznámý svět radosti a pohodlí, svět bez starostí, jako by ani nebyl skutečný. On ale skutečný byl, vídala jsem ho přes kamennou zeď. Byli v něm lepší lidé. Já jsem byla příliš obyčejná na to, abych do bezstarostného světa pohodlí a radosti patřila. Mohla jsem jen nahlédnout, pak jsem se zase musela stáhnout tam, kam jsem patřila.

Když jsem byla hodně malá, nevadilo mi to, věděla jsem, že to tak prostě je. Časem se ale věci měnily.