Pozdravů není nikdy dost!

Zaslechla jsem: „Pozdravů není nikdy dost!“ (pokladní v nejlepších letech, restaurace v hypermarketu)  

V zamyšlení jsem u pokladny pozdravila dvakrát a začala jsem se za to pokladní omlouvat.

Pokladní mě ale rázně přerušila: „Pozdravů není nikdy dost! Dneska vás nepozdraví ani lidi, co s nimi denně děláte. Pětkrát kolem vás projdou a nic.“

„Třeba se to ještě naučí,“ vyhrkl ze mě můj věčný optimismus.

„Myslíte?“

„Nesmíme to vzdávat.“

„Tak vy jim ještě dáváte šanci?“

„Dávám!“

Pozdrav je ustálený projev úcty nebo přátelství v běžném společenském styku. Každý den dáváme svými pozdravy najevo příslušnost ke svému společenství.

Jsou lidé, kteří pozdravem potěší, jiní pozdravem dokáží otrávit. Svým způsobem zdravení (a nezdravení) každý z nás každý den vysílá do světa něco, co se šíří dál.

Přecivilizovaná a vykořeněná společnost pozdravům nepřeje, velkoměstská anonymita odlidšťuje. Pozdravy vesničana zvyklého na lidskou blízkost směrem k anonymnímu davu, to je vděčný vtip v mnoha situačních komediích.

Odlidštění však úsměvné není, naopak, je děsivé.

Pozdrav je jednou z možností, jak odlidštění od společnosti každý den odhánět.

Pozdravů není nikdy dost!!!