Týden čtení po našemu - neděle

Poslední část dvojjazyčného čtení. Každodenní komunikaci po našemu už zaslechneme málokdy, ale lidí, kteří jazyku slezskomoravskému rozumí a mají ho rádi,  je stále ještě hodně. Děkuji všem, kteří se po našemu začetli.

Očami vidźeć 7

Vtedy se z naši dźedźiny stračiła Liesel.

Něskorši mi vypravjała, co přežiła, a tak to možu zhrubja načrtnuć.

Německo předkładało obyvatelam českosłovenskeho pohraniči cosyk ani azył. Hroźiła vojna. Z pohraniča cele rodźiny po ukryjanku učekały za hranicu do Německa, odkadź potym baj dźeň v dźeň odježdźały vłaky načpane robami a dźećami do centralněj čaśći, kaj uprchlikuv poretovały nacysticke organizacji.

Liesel, jeji mama aji sestra skoňčiły społem s druhymi šuleřovickymi uprchlikami ež u Severniho mořa, na ostrovje Just.

O Lieselinej ceśće ku mořu nědozvjedźełach se prosto od ni, doněsło se to ku mje odkadźi z dźedźiny, bo rodźin, kere prchły přy mobilizacji do Německa było vjela. Začinał se podźim a Severni mořo, to vim ale dźeprem něskaj, tym časem se vjerně něukazovało ani mořo v dźeckych představach. Myslełach se vtedaj, že se Liesel kupała ve velach, zbytkovała a słuniła se, ani to robiła v zameckym bazeně s Něptunem.

Joch one zaviśćiła.

Joch one zaviśćiła vśo.

Že němuśeła chodźić do škoły.

Že była u mořa.

Že była v bezpeču.

Myslełach se, že Liesel je na rodźe lepšich ludźi, že nad ňum zařy hvjezda, keru joch v žiću obyčajnich ludźi pozbyvała. Zatym co joch už němohła ani do bezmała prazne škoły, Liesel rajzovala po ukryjanku přes hranicu do Annaberku a potym po štrece až do severniho Německa.

Taky šumny vylet! Dłuhucna cesta vłakem, mořo, meškani v hotelu.

Pravdźive zažitky mi Liesel svjeřyła ež něskorši.

Uprchliky ze Šuleřovic přyjeli do letovisek přy mořu, kere po sezoně vypadały něučešene. Šošejami vydymał źimny vjeter, mořo hłučeło a dźivočeło, syrovu atmosferu nahrnovał strach z vojny, kery s sebum uprchliky přyvezli. Za vidna se svjet u mořa ukazovał šumny. Liesel s druhymi dźećami litała po płažach, sbirała mušle a klizała se po pisečnych dunach. Vtedaj se smiła. V nocy ale okenice od hotela, v kerym meškali, rvał dźivoky vjeter a škvrčeni od dřeva po kopje se skučenim od vjetra nahaňały Liesel hruzu.

Ku vojně naostatku nědošło. Vśo napjeći ukoňčiło rozhodnući mnichovskej konferencji. Šuleřovice se mjeły stać znova dźiłem od Německa. Samosebum smy se radovali, mysleli smy se, že nas čeka lepši svjet.

Všecy se ale něčešili. Jaksyk se mi něspomi, co v tutych dňach robił Franz. Něbyło ho vidać a ani se o jeho rodźině něpovjedało. Jeho tata dalej robił v svoji ordinacji a to je vśo, co k temu možu řec. Skrz teho, co se robiło něskorši, mam pochyb, že rodźina mojeho nadbihača rozhodnući mnichovskej konferencji vitała ani osvobozeni a ani akt od najvyši spravedlivośći. Židovske rodźiny do tutej najvyši spravedlivośći spadały hrubje odpurnym zpusobem. O tym smy ale vtedaj němjeli žadneho tušeňa.

Pocyt vićezstvi tuplovał odchud českosłovenskej armady. Odtahła poražena a ponižena.

Českosłovenśći vojaci přy odjezdźe z pohraničnich pevnośći vyrabovali šuleřovicky zamek a zaněchali za sebum jednu hruzucnu smrć. Ta smrć była mementem. Ukazovała, co nas čeka, ale choć baj bysmy ji vtedaj ani memento vzali, přyšło by teho v nic.

Pobić dźejiny se ešče žadnemu malutkemu čłovjekovi něutrefiło. Tute bitky vyhravaju enem mocni, choć baj aji oni enem na chvilu.

Očima vidět 7

Tehdy z naší vesnice zmizela Liesel.

Později mi vyprávěla, co prožila, a tak to mohu v hrubých rysech načrtnout.

Německo nabízelo obyvatelstvu československého pohraničí cosi jako azyl. Hrozila válka. Z pohraničí celé rodiny prchaly tajně za hranici do Německa, odkud pak snad denně odjížděly vlaky plné žen a dětí do vnitrozemí, kde se o uprchlíky nacistické organizace plně postaraly.

Liesel, její matka i sestra skončily spolu s ostatními šilheřovickými uprchlíky až u Severního moře, na ostrově Just.

O Lieselině cestě k moři jsem se nedozvěděla přímo od ní, doneslo se to k nám odkudsi ze vsi, protože rodin, které uprchly při mobilizaci do Německa, bylo hodně. Začínal podzim a Severní moře, to vím ale až dnes, tou dobou rozhodně nevypadá jako moře v dětských představách. Já si tehdy myslela, že se Liesel koupala ve vlnách, dováděla a slunila se, tak jako to dělala v zámeckém bazénu s Neptunem.

Záviděla jsem jí.

Záviděla jsem jí všechno.

Že nemusela chodit do školy.

Že byla u moře.

Že byla v bezpečí.

Připadalo mi, že Liesel je z rodu lepších lidí, že nad ní září hvězda, kterou jsem já ve svém životě prostých lidí postrádala. Zatímco já jsem už nemohla ani do téměř prázdné školy, Liesel cestovala tajně přes hranici do Annaberku a pak po železnici až na sever Německa.

Jaký nádherný výlet! Dlouhá cesta vlakem, moře, bydlení v hotelu.

Skutečné zážitky mi Liesel svěřila až později.

Uprchlíci ze Šilheřovic dorazili do přímořských letovisek, která po sezóně působila neutěšeně. Ulicemi táhl studený vítr, moře hučelo a běsnilo, syrovou atmosféru zesiloval strach z války, který s sebou uprchlíci přivezli. Ve dne se svět u moře zdál být příjemný. Liesel s ostatními dětmi běhala po pláži, sbírala mušle a klouzala se po písečných dunách. Tehdy se smála. Za nocí však okenice hotelu, ve kterém bydleli, rval bouřlivý vichr a vrzání dřeva spolu se skučením větru Liesel děsily.

K válce nakonec nedošlo. Všechno napětí ukončilo rozhodnutí mnichovské konference. Šilheřovice se měly znovu stát součástí Německa. Samozřejmě jsme se radovali, mysleli jsme si, že nás čeká lepší svět.

Všichni se ale neradovali. Nějak si nepamatuji, co v těchto dnech dělal Franz. Nevídala jsem ho a ani se o jeho rodině nijak zvlášť nemluvilo. Jeho otec dál provozoval svoji ordinaci a to je vše, co k tomu mohu říct. Vzhledem k tomu, co se dělo později, pochybuji, že rodina mého obdivovatele Franze rozhodnutí mnichovské konference brala jako osvobození a jako akt nejvyšší spravedlnosti. Židovské rodiny do této nejvyšší spravedlnosti spadaly obzvlášť odporným způsobem. O tom jsme ale tehdy neměli ani tušení.

 Pocit vítězství umocňoval odchod československé armády. Odtáhla poražená a ponížená.

Českoslovenští vojáci před odjezdem z pohraničních pevností vyrabovali šilheřovický zámek a zanechali za sebou jednu strašlivou smrt. Ta smrt byla mementem. Ukazovala, co nás čeká, ale i kdybychom ji tenkrát jako memento vzali, bylo by to k ničemu.

Přeprat dějiny se ještě žádnému malému člověku nepodařilo. Tyhle rvačky vyhrávají jen mocní, ale i ti jen na chvíli.