Týden čtení po našemu - středa

Něnaležim do ludźi, keřy vśo hybkem spłaknu, bo im třa być sami před sebum čisći, vim, že bajco v žiću zrobiłach zle, a banuju teho.

Očami vidźeć 3

Moja černa baja se začała v roku 1934. Mjełach šest rokuv, nastupiłach do škoły a svjet pro mje dostał novu miru. Oznałach se s dźeckami, kere doposavadź vidałach enem z dalky.

Něskaj mam pochop, jaky  čežky čas to vtedaj był. Velka hospodařska kryza, Hitler a jeho vyškantovane přani mocneho, něporažićełneho a vječneho Německa, hładne zarobky a mało roboty, čiža v každej chvili.

Vidźim tu malutku Karolinu s brošňum na řbeće, ani idźe mezy druhe dźeći a je s nimi hrubje času zavřeta mezy škołnimi łavicami. Do tych časuv znała enem rodźinu s małum hospodarkum a pravidła, co płaćiły mezy pokrevnimi. Čežko se oryjentyrovała v novym pořadku, kery ji přyněsła škoła, čežko se oryjentyrovała mezy dźećami, kere do tych časuv znała enem z vidźeňa.

Byłach to jo, ale už je to vśo take daleke, že mam pocyt ineho žića a inej baji. Pocyty malej Karoliny vidźim skrz optiku, kera se stvořyła přežitymi dźejinami, včil, po vjela desećilećach, poradźim dosadźić cele pravdy a teho tedajši Karolina něporadźiła. Měła pocyty jakesyk podźivnej čežkośći, kera na ňu v škole padała, a była rada, jak se one pokažde popołedňu střepała.

O kořeňoch tej čežkośći joch začała mjeć pochop hrubje, hrubje něskorši.

Škoła była česka a učitel nam vkładał do hłav česke napravy, doma ale vładnuł iny svjet. Češi něbyli přatele, něnaviśćili nas skrz našo spojeni s Německem. Choć se joch narodźiła v Českosłovensku, moja rodźina pochadzała z Německa. Prvši svjetova vojna radikalně přemjeniła evropsku mapu, a tak choć baj se nikda někludźili, jedneho večera moji rodźiče a stařyčci ulihli do łoža v Německu a rano vstavali z teho sameho łoža v Českosłovensku. Žaden se ich na nic nězoptał, prosto se tak stało a oni v tym muśeli žić.

Joch ešče na tym była dobře, bo my doma młuviłi řečum, kera nam została po předkach, a ta řeč była słovanska. Od časuv Marie Terezie, kera ve vojnach pozbyła vječinu Slezke, se naša řeč dalej vyvijała v suboji aji v symbijozje s němčinum. Češi nam něrozumjeli. Daleko horši ale na tym były rodźiny, kere se za tych dvje sta rokuv přysłušnośći ku Německu nadobře poněmčiły. Ich pokusy o češčinu były ešče smišnějši miž te naše a tym vjec byli škodni. Škołňa a uředňa češčina były pro nas cudzum řečum, keru smy se hrdelno učili.

Přes všecke česke snaženi u nas aji po přypojeňu ku Českosłovensku bez přetrhnuća vładło Německo. Zostało ležeć za hranicum, kera nam vedła za humnami, a furtem nam přes ňu podavało pomocnu ruku. Všecy se teho uvjedomovali a žaden něporadźił, a ani něchćeł, přestřihnuć pupečňu sňuru. Pro Čechuv my byli něpřatele. Pro někere baj enem zaostali borasci, kerym třa vysvjetłovać, kaj ich dobroć, ale nadobra vječina pro nas mjeła enem přemenky a odpur. Menovali nas Prajzakami a zněło to ani odpluvnući.

Očima vidět 3

Můj černý příběh začal roku 1934. Bylo mi šest let, nastoupila jsem do školy a svět pro mě dostal nový rozměr. Seznámila jsem se s dětmi, které jsem dosud vídala jen z dálky.

Dnes si uvědomuji, jak těžká to tehdy byla doba. Velká hospodářská krize, Hitler a jeho řvavá touha po silném, neporazitelném a věčném Německu, hladové mzdy a málo práce, tíha v každém okamžiku.

Vidím tu malou Karolinu s brašnou na zádech, jak míří mezi ostatní děti a tráví s nimi spoustu času zavřená mezi školními lavicemi. Do té doby znala jen rodinný okruh malého hospodářství a s ním pravidla, co platila mezi nejbližšími. Těžko se orientovala v řádu, který jí nastolila škola, těžko se orientovala mezi dětmi, které dosud znala jen od vidění.

Byla jsem to já, ale už je to všechno tak vzdálené, že mám pocit jiného života a jiného příběhu. Pocity malé Karoliny vidím optikou, která se utvořila odžitými dějinami, dokážu si teď, po mnoha desetiletích, dosadit celou skutečnost a to tehdejší Karolina neuměla. Vnímala jen jakousi podivnou tíhu, která na ni ve škole padala, a byla ráda, když se jí každé odpoledne zbavila.

Kořeny oné tíhy jsem pochopila až mnohem, mnohem později.

Škola byla česká a učitel nám vkládal do hlav české hodnoty, doma ale panoval jiný svět. Češi byli nepřátelé, nenáviděli nás za naše propojení s Německem. Já jsem se narodila v Československu, moji předci se ale všichni narodili v Německu. První světová válka radikálně změnila mapu Evropy, a tak, aniž by se kamkoliv přestěhovali, jednoho večera mí rodiče a prarodiče ulehli ke spaní v Německu a ráno ze své postele vstali v Československu. Nikdo se jich na nic neptal, prostě se to stalo a oni v tom museli žít.

Já jsem na tom byla ještě dobře, protože jsme doma mluvili jazykem, který nám zbyl po předcích, a ten byl slovanský. Od dob Marie Terezie, která ve válkách ztratila většinu Slezska, se náš jazyk dál vyvíjel v souboji i v symbióze s němčinou. Češi nám téměř nerozuměli. Daleko hůř ale na tom byly rodiny, které se za téměř dvě staletí příslušnosti k Prusku úplně poněmčily. Jejich pokusy o češtinu byly ještě směšnější než ty naše a to je ještě silněji znevýhodňovalo. Školní a úřední čeština pro nás byly cizím jazykem, kterému jsme se pracně učili.

Přes všechny české snahy u nás i po připojení k Československu stále vládlo Německo. Zůstalo ležet za hranicí, která nám vedla za humny, a pořád nám přes ni podávalo pomocnou ruku. Všichni si toho byli vědomi a nikdo nedokázal, a ani nechtěl, přestřihnout pupeční šňůru. Pro Čechy jsme byli nepřátelé. Pro některé možná jen zaostalí chudáčci, kterým je nutné vysvětlit, kde je jejich dobro, ale naprostá většina pro nás měla jen nadávky a odpor. Říkali nám Prajzáci a znělo to jako odplivnutí.