Pandořina skříňka (16)

Benešov měl přívlastek Dolní a opravdu měl náměstí. Na okraji městečka se nacházela jakási průmyslová zóna, Agátě připadalo, že vidí dokonce něco jako továrny, a doprava se zdála být nezdravě rušná.

Ilustrace Dagmar Václavíková

Venkov by měl být klidnější.

Agáta zaparkovala na náměstí a rozhlédla se. Žena, s níž dopoledne mluvila, na ni opravdu čekala. Agáta se zahleděla na její plnou postavu v tmavých šatech a naposledy zapochybovala. Ale jen krátce. Cosi uvnitř v ní vědělo, že na pohřeb půjde a že je to správné.

Čas mezi návštěvou Darkovic a pohřbem strávila v hlučínském muzeu. V jedné z vitrín stálé expozice visel naaranžovaný kabát jejího dědy a pod ním ležel dopis, který kdysi babičce psal.

Agáta nechápavě na kabát hleděla a cítila hluboké dojetí.

Jsem tohle vůbec já?

Opravdu mě dojímá pohled na kus uniformy vojáka wehrmachtu?

A opravdu byl člověk, který nosil tenhle kabát a napsal tenhle dopis, můj děda?

Agáta si prošla celou expozici. Roje myšlenek útočily na vžité vzory v její hlavě a rozleptávaly vše, čemu kdy věřila. Stopy její DNA pokrývaly bezesporu zažloutlý list papíru ve vitríně a našly by se zřejmě i na kabátě. Stopy, v nichž se chvějí i stopy jejích dětí.

Co na tohle řekne Tony?

Část jeho rodiny byla během okupace zatčena, dědu popravili, babička zemřela v koncentračním táboře.

Nevěřím tomu, že se dojímám nad tímhle vojenským kabátem.

Nevěřím tomu, že jsem to já, a přece vím, že si mohu být svou existencí jistá.

Jsem to já, stojím v hlučínském muzeu, dívám se na dědův vojenský kabát a myslím na babičku, která vychovávala sama dvě děti, dala jim vše, co mohla, možná ještě víc, a jedno z nich se jí pak zřeklo navždy a opustilo ji.

Mám její oči.

Když opouštěla muzeum, věděla, že na pohřeb musí.

Vystoupila z auta a zamířila k ženě, s níž se ráno seznámila. Pozdravily se, žena se usmála a odvedla ji do kostela.

Kostel byl úplně plný. Agáta celou dobu stála vzadu a vyděšeně pozorovala dění kolem sebe. Neuměla se modlit, neznala rituály a byla v kostele jediná zmatená. Všichni, naprosto všichni, se do dění v kostele přirozeně zapojili.

Na konci obřadu si Agáta uvědomila, že v kostele funguje segregace pohlaví. Muži na jedné straně a ženy na druhé. Když segregaci zaznamenala, nechtěla jí uvěřit. Pečlivě pátrala po ženě v mužské části a po muži v ženské. Nenašla jedinou výjimku. Segregace pohlaví tady bezesporu existovala.

Po skončení obřadu se utvořil dlouhý průvod a ten se vydal na hřbitov vzdálený asi půl kilometru. Průvod v jednom místě zablokoval rušnou dopravu a nikdo se nad tím nepozastavil. Na hřbitově obřad pokračoval.

Agáta pozorovala lidi kolem sebe a přemýšlela nad tím, jak pozná své příbuzné.

„Jste pozvaná na hostinu do Štiky,“ naklonila se k ní na konci obřadu žena, která ji doprovázela.

Ukázalo se, že Štika je hospoda. V ní se po pohřbu sešli příbuzní a známí. Než se Agáta nadála, seděla s ženami z Darkovic u stolu, před sebou polévku a vzápětí guláš.

Když došlo na kávu, vrhla se k Agátě jakási žena a táhla ji od stolu ke stolu.

„To je Agáta, dcera od Helmuta,“ představovala ji.

„Od Helmuta?“ divili se všichni a všichni ji radostně zdravili a objímali.

 „Já jsem sestřenice od Helmuta…“

„Já jsem bratranec…“

„Já jsem synovec…“

„Já jsem…“

Všichni byli někdo od Helmuta.

Ti lidi měli mého otce rádi.

A hodně.

Jsem vůbec na pohřbu?

Ti lidi jsou rádi, že se vidí.

Sedí, jedí, pijí, vykládají…

A jsou rádi, že vidí mě.

Jsem Helmutova dcera.

Jsem jejich.

Když se loučila, slibovala, že zase přijede.

V okamžiku, kdy vjížděla na dálnici, s překvapením zjistila, že to z její strany nebyla jen zdvořilost. Opravdu se chtěla vrátit.

Usmála se.

Jsem Helmutova dcera.