- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Venkov by měl být klidnější.
Agáta zaparkovala na náměstí a rozhlédla se. Žena, s níž dopoledne mluvila, na ni opravdu čekala. Agáta se zahleděla na její plnou postavu v tmavých šatech a naposledy zapochybovala. Ale jen krátce. Cosi uvnitř v ní vědělo, že na pohřeb půjde a že je to správné.
Čas mezi návštěvou Darkovic a pohřbem strávila v hlučínském muzeu. V jedné z vitrín stálé expozice visel naaranžovaný kabát jejího dědy a pod ním ležel dopis, který kdysi babičce psal.
Agáta nechápavě na kabát hleděla a cítila hluboké dojetí.
Jsem tohle vůbec já?
Opravdu mě dojímá pohled na kus uniformy vojáka wehrmachtu?
A opravdu byl člověk, který nosil tenhle kabát a napsal tenhle dopis, můj děda?
Agáta si prošla celou expozici. Roje myšlenek útočily na vžité vzory v její hlavě a rozleptávaly vše, čemu kdy věřila. Stopy její DNA pokrývaly bezesporu zažloutlý list papíru ve vitríně a našly by se zřejmě i na kabátě. Stopy, v nichž se chvějí i stopy jejích dětí.
Co na tohle řekne Tony?
Část jeho rodiny byla během okupace zatčena, dědu popravili, babička zemřela v koncentračním táboře.
Nevěřím tomu, že se dojímám nad tímhle vojenským kabátem.
Nevěřím tomu, že jsem to já, a přece vím, že si mohu být svou existencí jistá.
Jsem to já, stojím v hlučínském muzeu, dívám se na dědův vojenský kabát a myslím na babičku, která vychovávala sama dvě děti, dala jim vše, co mohla, možná ještě víc, a jedno z nich se jí pak zřeklo navždy a opustilo ji.
Mám její oči.
Když opouštěla muzeum, věděla, že na pohřeb musí.
Vystoupila z auta a zamířila k ženě, s níž se ráno seznámila. Pozdravily se, žena se usmála a odvedla ji do kostela.
Kostel byl úplně plný. Agáta celou dobu stála vzadu a vyděšeně pozorovala dění kolem sebe. Neuměla se modlit, neznala rituály a byla v kostele jediná zmatená. Všichni, naprosto všichni, se do dění v kostele přirozeně zapojili.
Na konci obřadu si Agáta uvědomila, že v kostele funguje segregace pohlaví. Muži na jedné straně a ženy na druhé. Když segregaci zaznamenala, nechtěla jí uvěřit. Pečlivě pátrala po ženě v mužské části a po muži v ženské. Nenašla jedinou výjimku. Segregace pohlaví tady bezesporu existovala.
Po skončení obřadu se utvořil dlouhý průvod a ten se vydal na hřbitov vzdálený asi půl kilometru. Průvod v jednom místě zablokoval rušnou dopravu a nikdo se nad tím nepozastavil. Na hřbitově obřad pokračoval.
Agáta pozorovala lidi kolem sebe a přemýšlela nad tím, jak pozná své příbuzné.
„Jste pozvaná na hostinu do Štiky,“ naklonila se k ní na konci obřadu žena, která ji doprovázela.
Ukázalo se, že Štika je hospoda. V ní se po pohřbu sešli příbuzní a známí. Než se Agáta nadála, seděla s ženami z Darkovic u stolu, před sebou polévku a vzápětí guláš.
Když došlo na kávu, vrhla se k Agátě jakási žena a táhla ji od stolu ke stolu.
„To je Agáta, dcera od Helmuta,“ představovala ji.
„Od Helmuta?“ divili se všichni a všichni ji radostně zdravili a objímali.
„Já jsem sestřenice od Helmuta…“
„Já jsem bratranec…“
„Já jsem synovec…“
„Já jsem…“
Všichni byli někdo od Helmuta.
Ti lidi měli mého otce rádi.
A hodně.
Jsem vůbec na pohřbu?
Ti lidi jsou rádi, že se vidí.
Sedí, jedí, pijí, vykládají…
A jsou rádi, že vidí mě.
Jsem Helmutova dcera.
Jsem jejich.
Když se loučila, slibovala, že zase přijede.
V okamžiku, kdy vjížděla na dálnici, s překvapením zjistila, že to z její strany nebyla jen zdvořilost. Opravdu se chtěla vrátit.
Usmála se.
Jsem Helmutova dcera.
Další články autora |
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!