Slunce a piškoty (5)

Ema žila neobyčejně obyčejný život. Měla ráda svou práci. Měla ráda město, v němž žila. Měla ráda svého muže a své děti. Její svět se skládal z drobných každodenních radostí.

Nikdy ji nenapadlo usilovat o něco velkého, vždycky chtěla jen prostě být. Studentkou, učitelkou, manželkou, matkou, přítelkyní. Občas taky zahradnicí, kuchařkou… Byla osudu vděčná za svůj klidný, samozřejmý život.

Teď její samozřejmý svět rozbily anonymní dopisy.

Po celý rok je nucena zápasit s jakýmsi cizorodým prvkem a došlo to tak daleko, že poprvé v životě cítí nutnost zásadního rozhodnutí a zásadního střetu.

Dřív věřila v každodenní práci, v drobnou činnost, která ve svém důsledku někde v budoucnosti přinese své plody.

Jak ale pracovat s anonymem?

Jak uchopit něco, co se skrývá, co nemá tvář, co postrádá tvar?

Ema cítila, že je naprosto nutné tuto oblast života vyčistit. Když to neudělá, zaplaví její život plevel a všechno udusí. Už se někde v podzemí rozpíná a ohrožuje její kořeny.

Marta.

Už čtvrtstoletí denně do práce dojíždí autobusem ze své malé vesnice vzdálené šest kilometrů. A stejně tak i zpět. Pravidelně, neměnně. Neměla řidičský průkaz, jejich starou rodinnou škodovku řídil její manžel, kterého snad ani nikdy nikdo neviděl. Martu tvořily jedovaté poznámky, zlá vůle, nakrátko ostříhané neupravené vlasy neurčité barvy, předpotopní brýle a výraz revizora. Po škole se pohybovala se složkou a učebnicí chemie v ruce, venku pak s velkou kabelou. Už čtvrtstoletí stále stejná Marta.

Stále stejná Marta.

Ema si uvědomila, že o Martě téměř nic neví. Naprosto spolehlivá byla její jedovatost. Marta kolem sebe vystavěla plot z ostnatého drátu a pečlivě ho udržovala. Nedalo se k ní dostat. Na škole si za celých dvacet pět let nenašla jedinou přítelkyni. Seděla sama v kabinetě chemie, sama cestovala do své malé vesnice, domů si nikdy nikoho ze školy nepozvala. Proč asi?

Ema překvapeně zjistila, že Martu vnímá jako komiksovou figurku. Padouch. Padouch, o kterém se neuvažuje, padouch, který je jasně čitelný a nemá žádný vývoj. V duchu komiksu by mělo být v Emině životě něco, co Marta chce, a to spustilo sérii zla.

Ema si uvědomovala, že myslí jako dítě, přesto se jí zdálo, že jedině tohle je jakási drobná stopa, kterou dokázala objevit, a byla odhodlaná pustit se po ní dál.

Ema i Marta měly dvě děti. Eminy děti nebyly vzor všech dokonalostí. Ema měla obyčejné celkem chytré děti, které neváhaly mít své velké i malé průšvihy. Starší Jiřka ještě studovala lékařskou fakultu, chtěla se stát praktickou lékařkou jako její otec, mladší Ríša nastoupil po maturitě na průmyslovce do oddělení konstrukce ve velkém průmyslovém podniku. Nic závratného, ale ani nic tragického. Běžný život s běžnými problémy. O Martiných dětech Ema věděla jen to, že jsou. Vystudovaly, pracují.  Podobně jako její vlastní děti. Tohle snad nikoho nemůže vydráždit k psaní anonymních dopisů.

Ema a Marta byly vdané. Dlouho a bez vážnějších karambolů. Emin manžel Tomáš byl praktický lékař v jejich malém městě, ale to byl po celou dobu, co se s Martou znaly. Marta nepatřila mezi jeho pacienty a Ema si nedokázala vybavit nic, co by Martě v tomto směru mohlo vadit.

Ema žila v lepších hmotných podmínkách, ale tomu tak bylo vždy.

Kudy vede cesta?

Jediné místo, kde by mohl vzniknout konflikt, bylo jejich pracoviště. Ema si ale ani při největším soustředění nedokázala vybavit nic, co by Martu mohlo vydráždit. A přece někde něco musí být.

Když skončilo vyučování, vymyslela si Ema důvod k tomu, aby se ukázala v kabinetě chemie. Připravila si k tomu třídní knihu a pero a vyrazila. Blížila se opuštěnou dlouhou školní chodbou ke kabinetu chemie a cítila, že je v ní malá dušička. Ze dveří kabinetu trčel velký svazek klíčů. Ema nechápala, proč Marta nechává své klíče v zámku. Mockrát se jí stalo, že ji žáci zamkli a klíče hodili na dvůr,  Marta přesto od svého zvyku neustupovala. Provokovala je? Možná. Emě probleskl hlavou zbloudilý nápad, že Martě útoky ostatních dělají dobře. Zahnala rychle nepříjemnou myšlenku a vstoupila do jámy lvové.

Marta seděla shrbená u počítače a vypadala zaskočeně.

„Ahoj,“ řekla Ema, „dávám dohromady třídnici a tobě tady chybí něco…, počkej,“ Ema zalistovala třídnicí.

Marta ji mlčky sledovala.

„Tady někde to bylo,“ Ema moc dobře věděla, že nic nenajde. Marta si zakládala na tom, že její dokumentace je vždy v naprostém pořádku.

„Už to mám,“ řekla Ema. „Jé, to nejsi ty, promiň, to bylo o řádek, myslela jsem si, že ti tady chybí podpis a to je někdo jiný. Promiň.“

„Ukaž,“ řekla ostře Marta.

„Ne, ty to máš opravdu v pořádku,“ nehodlala dát třídnici z ruky Ema, neboť v žádném řádku v okolí Martiných zápisů nic nechybělo.

„Jsem nějaká unavená,“ řekla Ema, „to ty Vánoce. Nebo jsi možná na tom obědě měla pravdu.“

„Pravdu? V čem?“

„No, že stárnu.“

Marta se na Emu podezřívavě zahleděla a Ema se zachvěla. Martiny oči zvětšovaly brýle a Ema měla pocit, že jí jimi vidí až do žaludku.

„Tak ses ve zdraví prošla,“ řekla Marta a vypnula počítač. „Za chvíli mi jede autobus.“

Zvedla se od stolu a Ema vycouvala ke dveřím.

„Taky spěchám,“ vyhrkla, „jdeme s manželem nakupovat.“

Marta si vyzula pantofle a nazula si pohodlné zimní boty.

„Tak se měj a nezlob se,“ rozloučila se Ema a vyběhla z kabinetu.

Přitiskla si třídní knihu k hrudi a ucítila tlukot svého srdce. Zběsilý a nepravidelný. Snažila se zklidnit a utřídit si myšlenky, ale vůbec jí to nešlo. Pokus o akci vyzněl naprázdno. Marta nijak nezareagovala a Ema nebyla o nic moudřejší než před chvílí. Zato se cítila nesmírně trapně. Ráno se jí zdálo, že tajemnou pisatelku odhalí celkem snadno, protože ji už vnímá a cítí. Teď si tím však už nebyla tak jistá.

Klidně to mohla být Marta. Ovšem nic kromě poznámky u oběda nenasvědčovalo tomu, že by to Marta byla.

Slepá ulička jako před chvílí, jako před týdnem, jako před měsícem, jako před rokem. Jak dlouho ještě bude tahle hloupá hra na slepou bábu pokračovat?

Ema se vrátila do svého kabinetu a zlostně praštila třídnicí o stůl. Nakonec jí nezbyde nic jiného než se svěřit manželovi a poté policii. Děsivá představa. Bude si muset na ni zvyknout.