Slunce a piškoty (2)

Večer, když se město ponořilo do tmy a vše ztichlo, usedla Ema ke kuchyňskému stolu. Pila z půllitrového hrnku bylinkový čaj a zaujatě pročítala anonymní dopisy, které rozložila na stůl před sebe.

Dvanáct dopisů, dvanáct informací o člověku, který ji nenávidí.

Krutá mysl. Propracované zlo. Přesně odměřované trápení.

Emě připadalo, že začíná konečně na dopisy reagovat racionálně. Dosud toho schopná nebyla. Nedokázala se přenést přes řetěz sebedestrukcí, které přicházející dopisy vyvolávaly.

Zhluboka se napila a vzala do ruky první dopis. Zaměřila se na podstatu. Věk a vzhled. Jejích čtyřicet pět let a minisukně.

Druhý dopis byl podobný, jen mířil do intimnějších oblastí. Spodní prádlo. A znovu narážka na věk.

Kdyby podobné dopisy přicházely před třiceti lety, myslela by si, že je psala stará zapšklá bába. Jenže svět se v posledních desetiletích zásadně změnil. Otevřel se a vliv starých moralistek i v jejich malém městě upadal, dokonce snad i vymizel. Jejich mínění se přestalo lidí dotýkat. Nezajímalo je. Koho tedy zajímá Emina minisukně a Emino luxusní spodní prádlo? Staré moralistky to asi nebudou.

Kdyby Ema měla ženatého milence, byl by rébus dost snadno vyřešen. Podváděnou ženu by minisukně a spodní prádlo manželovy milenky mohly zajímat. Jenže Ema milence neměla. Ani ženatého, ani svobodného.

Třetí a čtvrtý dopis se trefovaly do Eminých vlasů a paží. V březnu se přestaly nosit čepice, vlasy zase byly více vidět. Obzvlášť ty Eminy, bohaté, polodlouhé a tmavé. Jasně, že si je barvila. Bylo jí přece pětačtyřicet. Březnový dopis se jejím barveným vlasům posmíval. Prý kdyby nebylo kadeřnice a jejích barev, byla by z Emy stařena. Šedivá a scvrklá.

V dubnu přišly na přetřes její paže. Měla je povislé. Nikdy nesportovala a nehodlala s tím v pětačtyřiceti začínat. V dubnu se dozvěděla, jak jsou její paže odporné. Komu?

Tenhle dopis jí opravdu vadil. Začala se pozorovat. Znejistěla. Oblékala si košile a šaty s delšími rukávy, aby paže skryla. V květnu zjistila, že to pisatelce (vůbec už nepochybovala, že je pisatelkou žena!) neuniklo. Posmívala se jí. A přihodila hrubost o rozšířených žilkách u kořene Emina nosu.

Ty žilky…

Ema si tenkrát připustila, že pisatelka musí být z jejího nejbližšího okolí. Rozšířené žilky zakrývala mejkapem. Navíc nosila brýle, které žilky částečně kryly. Tehdy začala být paranoidní. Teď, když to vidí zpětně, ví, že to byla paranoia. Ale tehdy?

Podlehla něčemu, co nikdy předtím nepovažovala za důležité. Od dětství věděla, že není krasavice. Svůj život zakládala na inteligenci a porozumění. Dravost, krása a boj o místo na slunci, to byly pro Emu neznámé veličiny. Krása v jejím životě byla neokázalá a chápavá. Ukrývala se uvnitř a šířila do okolí radost a klid. Tohle všechno dopisy postupně rozbily. Ema začala věnovat pozornost detailům, které mívaly podružný význam, nebo bývaly dokonce naprosto nepodstatné. Díky dopisům se nepodstatné a podružné detaily proměnily v obludy a ty ji děsily. Ema se věnovala svým rozšířeným žilkám, povislým pažím a šedinám a objevovala na sobě další a další detaily, které se mohly stát terčem příště.

Nepoznávala se. Někdo její život od základů překopával a ona si mohla donekonečna opakovat, že tomu tak není, skutečnost tím nezměnila. Někdo na ni začal mít obrovský vliv.

Kdo to byl?

Začala důkladně prověřovat své okolí. Své přítelkyně, své kolegyně, své sousedky. Na každé z žen, které k ní měly blízko, našla něco, co na ně vrhlo podezření, každá z podezřelých žen mohla mít zvrácený důvod psát Emě podlé anonymy. Emin svět se proměnil v peklo.

S nejvyšším napětím čekala na červnový dopis. Doufala, že se pisatelka nějak odhalí.

Červnový dopis byl jiný, než Ema očekávala, pisatelku ale poodhalil.

Budeš mít prázdniny, ty líná bestie. Budu tě sledovat a čekat, jestli zase ztloustneš. Určitě ano a já se těším, až ti to v září připomenu.

Po prvotním šoku si Ema znovu uvědomila silnou nenávist neznámé ženy a pak vyloučila ze seznamu podezřelých svoje kolegyně. Připadalo jí, že učitelka by učitelce takhle v červnu nepsala. Červnové dusno na pracovišti vnímalo prázdniny jinak, než vyznívaly v dopise. Prázdniny byly řešením, cílem, dobou, kdy mají vypjaté emoce šanci na postupný rozpad. Červnové dusno na pracovišti otvírá jiná témata než prázdniny. Hysterie, nedůslednost, rozpory v hodnocení, nedodržené termíny, zběsilá snaha stihnout ještě na poslední chvíli nestihnutelné… Samozřejmě, nějaká kolegyně mohla psát jako člověk zvenčí, ale Emě se zdálo, že závist v dopise byla upřímná, taková, jakou cítí vůči učitelům v době prázdnin lidé jiných profesí.

Ema zamyšleně hleděla na červnový dopis a snažila se ho vnímat s půlročním odstupem. Znovu se přikláněla k tomu, že dopis učitelka nepsala. To hlavní, co z něj tryskalo, byla nenávist a závist. Ten dopis psal někdo, kdo v létě chodil do práce a denně viděl Emu, jak je doma a užívá volna. Sousedky. Nebo přítelkyně.

Tohle bylo na anonymech, které dostala, nejhorší. Udělaly z ní neurotičku, která nikomu a ničemu nevěří, všechny a všechno podezírá, a jediné, co po celý rok spolehlivě cítí, je neustálé napětí a teď už i strach.

Přesto se v ní kdesi v jejích nejtemnějších hlubinách objevilo razantní ne. Chtěla všemu učinit přítrž, i za cenu toho, že dopisy bude muset zveřejnit. Dala si měsíc na to, aby zcela racionálně odhalila, oč jde. Pokud to nedokáže, obrátí se na policii.

Na krátký okamžik si znovu, snad po sté, představila, co všechno to bude znamenat, ale už se nezalekla. Malé město, učitelka angličtiny na místní základní škole, manželka místního praktického lékaře a anonymní dopisy. Bude to šťavnaté sousto, ona je ale městu poskytne. Předtím však bude muset o dopisech říci svému muži. To bude hodně těžké.

Ema zahnala všechna coby a kdyby a vrátila se zpět k dopisům.

Červencový dopis byl stručný a bezpříznakový, obsahoval jediné slovo: Mrcho!

Zato srpnový byl nebývale obsáhlý. Přišel až koncem měsíce a čekání na něj bylo mučivé. Pisatelka vlastnila těžké psychologické zbraně a uměla s nimi obratně zacházet.

Ema během srpna mnohokrát doufala, že vše skončilo. Každé ráno prožívala napětí, ale když schránka na poštu zůstala až do odpoledne prázdná, ulevilo se jí. Srpnová odpoledne pak byla laskavá. Ema popíjela pod pergolou na zahradě nebo v kuchyni kávu, četla si a připomínala si, že svět může být i klidný a příjemný.

Srpnový dopis však nepřišel poštou, objevil se o víkendu.

Ema dopis zahlédla náhodou v neděli před polednem. Něco se ve schránce bělalo a Eminy vnitřnosti z tušení, co to znamená, sevřel strach. Anonymní dopis byl tentokrát vhozen přímo do jejich schránky na poštu. Neznámá postava přišla až k jejich domu, měla tu drzost, a hodila své jedovatosti osobně až na práh jejich soukromí.

Emu teprve teď, po téměř dvanácti měsících, napadlo, že neměla na dopisy tak často sahat. Určitě na nich byly stopy autorky. Ema všechny stopy častým braním do rukou a čtením bezesporu poničila.

Obálka srpnového dopisu byla tlustá a už na první pohled budila hrůzu.

Tehdy v srpnu si Ema uvědomila, jak snadné je dnes psát anonymní dopisy. Kdysi se prý k tomu vystřihovala písmena a slova z časopisů, novin a knih a lepila se na papír. Dnes stačí cokoliv napsat na počítači, stáhnout z internetu, vytisknout na anonymní tiskárně a poslat nebo přímo vhodit do schránky. Rychle a téměř bez námahy.

Srpnový dopis obsahoval papíry potištěné Eminými fotografiemi. Opalovala se během léta na zahradě a ani ve snu by ji nenapadlo, že je pozorována a fotografována. Kromě celkových záběrů obsahovala obálka i detaily. Všechny nedokonalosti Emina těla byly bulvárně zvětšeny a připomenuty. Poslední fotografie představovala Emu upravenou ve fotoshopu. Pod fotkou byl popis Za pár let. Tlustá odporná stařena ležící na zahradním lehátku.

Tenkrát se rozhodla, že už dopisy otvírat nebude, že je bude rovnou pálit.

Ani jednou své rozhodnutí, které jí tenkrát připadalo pevné, nedodržela. Ani jeden dopis nespálila, všechny znovu otevřela a přečetla.

V zářijovém se psalo o nadcházejícím podzimu a o nadcházejícím Emině stáří. Říjnový ji informoval o blížícím se svátku mrtvých a listopadový obsahoval fotku stromů bez listí a fotku Emy v plavkách.

Vše se točilo kolem jejího věku.

Proč?

Proboha, proč?

Prosincový dopis působil jinak než všechny ostatní, byl pojat jako přání k Vánocům. Přišel brzy, již 2. prosince.

Veselé Vánoce Ti přeje Tvá věrná přítelkyně. Nad textem byl obrázek vánočního stromečku v útulném obývacím pokoji.

Z pokusu o pohodu, která měla čišet z dopisu, mrazilo.

Emu od té doby mnohokrát napadlo, že autorka anonymních dopisů k Vánocům chystá něco speciálního. Něco děsivého, něco šíleného, něco… Ta představa Emu hnala k řešení. Bála se. Neskutečně se bála nápadů té podivné ženy.

Anonymní dopisy svou autorku jakýmsi záhadným způsobem zhmotňovaly. Jako kdyby byla ve večerní kuchyni přítomna. Ema jí ještě neviděla do tváře, ale začínala ji cítit. Ukázala své vlastnosti. Závist. A spoustu nenávisti. Odkryla i krutost, kterou si dokáže promyšleně vychutnávat. Myslí v obrazech, což prozrazuje inteligenci a tvořivost.

Emu náhle napadlo, že je to hluboce nešťastná žena. Toho poznání se zalekla. Jako kdyby v ní otupilo odhodlání bojovat, a to Ema nechtěla.

Dopila čaj, dopisy sbalila a pečlivě je uložila do spodní zásuvky svého psacího stolu. Pak zapila prášek na spaní a odešla do ložnice.

Po celou dobu měla neodbytný pocit, že ženu, která dopisy píše, tak intenzivně vnímá, jako by ji už mohla nahmátnout. Uvědomit si, kdo to je, ale zatím nedokázala.