Sice ještě komunisté a okamurovci neprolobovali zákon trestající neuctivost k ústavním činitelům, stejně raději název blogu uvádím jako nové české přísloví, nahrazující staré: I kdybys osla vedl do Paříže, komoň z něho nebude.
Tak jest. I kdyby prodal fantamilion buřtů a kuřat s rodokmenem, a stejně tolik umělého hnoje, ten do kterého před mnoha léty šlápl, mu zůstal na holínkách. A nic na tom nezmění armáda právníků, ani do zblbnutí opakovaná mantra: „já nic, to oni, všichni mi škodí, všichni mi ubližují…“
Nedávno sebestředností již notně znavený „zloděj protokolárních per“ kádroval svůj národ, když připomněl jeho „nejhorší donašečskou tradici“ v souvislosti s dopisem, kterou zaslala skupina českých katolíků papeži. Nejsem si jistý, jestli lze veřejný apel nazývat donašečstvím, ale jsem si naopak zcela jistý, že vědomá spolupráce s StB se dá nazvat ještě hůře, a je to s ohledem na premiéra pro mě zásadnější zpráva, kterou však, světe div se, „známý český klimatolog“ nekomentoval.
No, nechme „pana profesora“, zastoupil ho konečně jeho nástupce, a podívejme se na „pana velkopodnikatele“, který je schopen se spontánně proměnit během chvíle na malopodnikatele, a zase zpět na magnáta. Když jsem se díval na tiskovou konferenci (nebo co to bylo), kde komentoval definitivní rozhodnutí slovenského soudu, které de facto říká, že vědomá spolupráce Andreje Babišes StB je nezpochybnitelná, vzpomněl jsem si na doktora Plzáka a jeho: „zatloukat, zatloukat, zatloukat“ (což prý nikdy neřekl): „Ani když vás přistihne manželka in flagranti, nepřiznávejte se, vymýšlejte si, lžete, řekněte: zakopl jsem, uklouzl jsem, a ta paní, co si tady právě převlékala kyselinou poleptané prádlo, se nějak se dostala do trajektorie mého pádu.“
Tak nějak působí pan premiér. Ovšem jak tvrdil onen český sexuolog, když ten nesmysl budete pořád opakovat a neslevíte, tak ten, kdo tomu bude chtít věřit, tomu nakonec uvěří. Vytvoří si nějakou alternativní realitu, ve které je možno věřit čemukoli. Nevím, jestli v takovém matrixu žijí příznivci Andreje Babiše, nebo jim jeho minimálně amorální chování v minulosti i současnosti nevadí, nebo snad dokonce imponuje, ale to, co nemohu pochopit je, že mnohým nevadí ta absurdní neochota se k čemukoli přiznat, uznat chybu, omluvit se, projevit pokoru. Nic z toho se totiž zatím nekonalo.
Nevím ani, jestli to tyto naše absurdnosti někoho za hranicemi zajímají, ale mně je stejně trochu stydno. Máme prezidenta, který svými postoji i chováním dělá ostudu a premiéra, bývalého konfidenta a velmi pravděpodobně i aktuálního podvodníka a lháře. To je vizitka ruského satelitu, ne vyspělé západní demokracie.
