Aktuálně běží v televizi pro mě až příliš „surrealistický“ seriál Zkáza Dejvického divadla, který je, ač herci divadla hrají sami sebe, fikcí. Přitom aktuálně, pomalu a plíživě nastupuje reálná zkáza Divadla Járy Cimrmana.
Nejprve je asi třeba vysvětlit poněkud dramatický nadpis článku. Ponechme stranou Dejvické divadlo, přestože i ono, myslím, prochází určitou krizí, a věnujme se divadlu, které nese v názvu jméno „největšího Čecha“. Této scéně rozhodně nehrozí zkáza ze strany politiků jako za minulého režimu, ani žádná jiná vnější okolnost. Divadlo absolutně nemá problémy s návštěvností a nic nenasvědčuje tomu, že by byly nějaké problémy uvnitř souboru. Zkáza(lépe řečeno zánik) divadlu hrozí na základě toho, že jeho kmenoví představitelé stárnou a umírají.
Sledoval jsem nedávno v pořadu Hyde Park Civilizace rozhovor se Zdeňkem Svěrákem, který mě na jednu stranu pohladil po duši a ukázal, že tento spoluzakladatel divadla se těší dobrému zdraví a na svůj věk mimořádné tělesné i psychické kondici, na druhou stranu jsem si uvědomil, že existence této výjimečné scény je úzce spojena s fyzickou existencí jeho hlavních protagonistů. Poté, co zemřeli Ladislav Smoljak, Pavel Vondruška, Jan Kašpar a Bořivoj Penc, je soubor stále „bojeschopný“, ale je jen otázkou času, kdy dolehne stáří a nemoci na klíčové herce divadla, kteří už mají svůj věk a nejsou bohužel na rozdíl od českého velikána nesmrtelní.
Nechci se jakkoli dotknout mladších herců souboru, ale pokud vůbec divadlo bude pokračovat i bez svých nestorů, nebude to asi už ono. Neježe tento projekt vznikl jako projekt autorský, takže už žádná další hra „trojice" Smoljak - Svěrák - Cimrman nevznikne, ale ani osobitost původních herců-neherců nebude možné nahradit. Každé divadlo má své stěžejní osobnosti, jejichž odchod je vždy velmi citelný, ale časem jsou i tyto ikony nahrazeny jinými výraznými tvářemi, a pokud je divadlo dobře vedeno, tento proces trvá stále. U malých autorských divadel to tak ale často neplatí. Osvobozené divadlo, na nějž Cimrmani do značné míry navázali, je nepředstavitelné bez Voskovce a Wericha, stejně tak nová generace bude dál hrát cimrmanovské hry, ale, jak už bylo řečeno, bude to asi trochu jiné divadlo.
Pevně doufám, že tento okamžik nastane co možná nejpozději, a že diváci se budou moci těšit z originality a jedinečnosti pánů Svěráka, Čepelky, Weigla, Bruknera, Kotka a Hraběty ještě řadu let. Nové generaci divadelníků, kteří by chtěli navázat na takovýto druhu divadla, patrně nezbývá nic jiného, než si vymyslet svůj vlastní divadelní styl, svůj humor a získat si časem svým charizmatem a originalitou své diváky. Není jistě nemožné, že se časem někdo takový neobjeví, ale bude to mít v očích pamětníků Divadla Járy Cimrmana po čertech těžké.
