Rytí je totiž sport, ve kterém opravdu vynikáme, je škoda, že ho ještě nezařadili, to by byla žeň. Vedle zasloužilých rýčů stěžujících si stále na špatné výsledky našich borců se ale objevují i rýči s docela zajímavými názory.
Zajímavý byl například rozhovor s doktorem Hnízdilem. Má sice z tohoto napůl vizionáře napůl šarlatána někdy smíšené pocity, ale v tomto případě jsem mu dal z velké části zapravdu. On totiž považuje vrcholové sportovce za nemocné lidi a vrcholový sport za něco, co se již vymklo svému původnímu smyslu i zdravému rozumu. Na dopující sportovce nahlíží jako na oběti nenasytného marketingu sponzorských firem a společenské poptávky po stále nových rekordech, které jsou již za hranou lidských možností. Dopují tak prakticky všichni a rozdíl je jen v tom, je-li příslušný preparát na seznamu zakázaných nebo ne. Pokud náhodou nedopují, jednostranně zatěžují své tělo zcela likvidačním způsobem. Někdy to není patrné, sportovci jsou se svými vypracovanými postavami jak ze žurnálu, někdy, například u nezletilých sportovních gymnastek, je naopak docela zřejmé, že něco asi nebude úplně v pořádku.
Hezky se o olympiádě vyjádřil i Lukáš Pollert, shodou okolností také lékař a olympijský vítěz. Ten ji má za podivně politicky motivovanou opičárnu, která mnohdy ani není z důvodů poměrných zastoupení soubojem těch nejlepších. Sportovce by Lukáš nechal dopovat, je to prý jejich problém, když si huntují své zdraví. Navíc by to bylo spravedlivější, dopovali by všichni a nikdo by tak nebyl znevýhodněn. Pan doktor Pollert je samorost non plus ultra, o tom žádná, ale některé jeho postřehy za zamyšlení jistě stojí, zvláště ty, u kterých se s kolegou Hnízdilem shodují v tom, že komercionalizace sportu již přesáhla únosnou mez. Máme také pocit, že jsme si platíme sportovce, aby nám přinášeli potěšení, a když nám ho nedodají, máme pocit jakési zmarněné investice.
Ryje se také do Brazílie, co by hostitelské země. Kdo snad čekal britský standard nebo čínskou všehoschopnost, byl trochu naivní. Brazílie je divočina po všech stránkách, ale také země, která je přes řadu přetrvávajících problémů v neuvěřitelném laufu. Z nejzadluženější jihoamerické země se mimo jiné stala věřitelkou velmocí. To na jednu stranu potvrzuje absurditu tohoto světa, na druhou stranu to však věští její obrovský potenciál. Co z toho se stalo před lety tím nejpodstatnějším kritériem jejího výběru je ve hvězdách, ale Brazílie tímto vysílá další signál, že se s ní bude muset v budoucnu počítat.
Hodně se sleduje chování sportovců, zvláště to nesportovní. Nesportovní gesta a nesportovní projevy mířící proti olympijským idejím jsou tvrdě pranýřované, na druhou stranu oslavné pitky patří asi ke koloritu olympiády, pokud tedy opilý olympionik někoho neznásilní nebo nezpůsobí výtržnost, kterou kamufluje falešným obviněním. Z lidského hlediska je to asi pochopitelné, tedy jen to slavení, protože sportovní stroje mohou po dlouhé době přejít do jakéhosi nedisciplinovaného módu. Není to sice moc výchovné, ale vítězům to promineme rádi a poraženým pijícím ze žalu vlastně taky.
Riem žijí i média, do kterých ryjem mimořádně rádi. Ta jsou tím motorem, který vytáčí naše emoce, stejně jako roztáčí koloběh peněz, kterému je podřízeno vše. Tak to jsem si na závěr také zaryl, ale třeba je to všechno mnohem lepší, než to někdy vypadá
