Probudil jsem se po mnoha hodinách spánku, ležel jsem na otevřené knize povídek Raye Bradburryho a velmi pomalu jsem odděloval to, co se mi před procitnutím zdálo od reality kolem sebe. Pak jsem si chtěl pustit zprávy…
Je obvyklé, že předivo snu po probuzení jaksi uniká a zbývá po něm jen neurčitý pocit, že jsme snili, někdy zůstane v paměti určitá kostra snového příběhu, jindy nějaký detail. Dnes jsem si však dokázal vybavit snad vše, co se mi během spánku prohnalo hlavou, celý děj svého snu. Netrvalo mi nijak dlouho pochopit, proč se to tak stalo, přestože to zas tak obvyklé asi není. Může za to má večerní četba, říkal jsem si, to ten Bradburry. Spánek mě přemohl v okamžiku, kdy jsem dočítal povídku o lovecké výpravě na dinosaury.
Jak to bylo? Hlavní hrdina povídky situované do ne příliš vzdálené budoucnosti využije nabídky firmy, která díky možnosti cestovat zpátky v čase pořádá lovy na prehistorická zvířata. Jeho trofejí má být Tyranosaurus rex. Pobyt v minulosti i vlastní lov má však přísné regule, nic se v minulosti nesmí narušit, a i samo lovené zvíře je vybráno tak, aby okamžik usmrcení bezprostředně předcházel jeho přirozené smrti. Nic se nesmí změnit, protože panuje obava, že by ten zásah mohl nějakým způsobem ovlivnit přítomnost. Lovec při té výpravě však zpanikaří a při útěku před strašným predátorem sestoupí z cesty a zašlápne motýla. Dostane pořádně vynadáno, ale bezpečně se vrátí zpátky do reality. Ovšem do jiné reality, než ze které odcestoval.
V mém snu jsem byl lovcem já a realita, do které jsem se vrátil, byla jinou realitou, než jaká byla nastíněna v knize. Probudil jsem se ve své posteli a vše kolem mě bylo stejné jako večer. Tedy skoro stejné. Povšiml jsem si nepatrných detailů, o kterých bych přísahal, že před usnutím byly trochu jinak. Obrazy jako by někdo pověsil odlišně než kdysi já. Ne úplně odlišně, ale každý byl o pár centimetrů jinde. I koberec byl posunutý a z kuchyně zmizela mikrovlnka. Podíval jsem se v koupelně do zrcadla. Byl jsem to já, ale také něco nehrálo. Piha na mé levé tváři byla o kousek níže a krátké strniště mi zasahovalo do míst, kde dříve nebylo. Opláchl jsem si obličej, a když jsem se podíval na ruce, tak na palci, na kterém jsem měl poněkud zdeformovaný poslední článek, nebylo ani památky po nějakém defektu.
Oblékl jsem se do kalhot, které měly jiný odstín než včera a natáhl si tričko, které mělo jinou značku výrobce. Vyhlédl jsem jako obvykle z okna na ulici. Na reklamní ploše naproti byly jiné plakáty nabízející jiné výrobky a vedle nich politicky motivovaný billboard, který zpodobňoval mně neznámého politika. Všechno zde bylo podobné, ale nic stejné.
To všechno jsem si vybavoval ještě vleže ve své posteli. S komickou obavou jsem pohlédl na obrazy i na svůj palec, vše bylo správně a na svém místě. Vstal jsem, letmo zkontroloval v kuchyni mikrovlnku a v koupelně pihu. Pohladil jsem svého psa, který nedoznal také žádnou změnu, a přichystali jsme se na ranní procházku. Když jsme vyšli před dům, trochu jsem se zarazil, tam kde se nacházely ještě včera plakáty, byl natažený jakýsi rudý transparent, na kterém byly v nadživotní velikosti z profilu zpodobněny tváře tří mužů hledících kamsi do neurčita. Jako by mi ten výjev byl odněkud povědomý, ale tváře to byly bezvousé. První měla nápadné mongoloidní rysy, druhá několik masitých podbradků a třetí hluboké vrásky kolem úst, které jí dávaly výraz irského setra.
Pomalu jsem je začal poznávat, ale nemohl jsem to pochopit. Stál jsem bezradně před transparentem, když jsem za sebou zaslechl hlučné kroky. Policista si mě měřil zvídavým pohledem: „Co tady děláte? Na co to koukáte? Občanský průkaz, řidičský průkaz, rodný list a pracovní povolení! Okamžitě! Cože, co nemáte…?“ A strážník pomalu přesouval ruku k dlouhému obušku … Že by ten sen, to přece není možné… „Auu, co to děláte? Budu si na vás stěžovat!“ Strážník se zašklebil: „Jo stěžovat si budeš? A kdepak by sis chtěl tak asi stěžovat, co?“ Dopadla další rána a mně se zatmělo před očima. Probudil jsem se opět ve své posteli. Ležím v ní stále a sbírám odvahu pustit si zprávy…
