Tak nám ten disent za těch třicet let tak nějak zatuchl, ba co dím, zasmrádl. Ti, co nestihli včas umřít, mají dnes velmi různorodé role, ale není právě aktuální společenskou módou je velebit. Intuice nám velí je označit za odpad.
Článek paní Krusic (čtěte zde) mě nepřivedl k nějaké kritice slovo od slova, spíše, jak název napovídá, k zamyšlení se nad českým disentem po třiceti letech. Autorka článku si bere na pomoc Spinozu, aby vysvětlila, že na příslušnou problematiku (stejně jako asi i na problematiky jiné) je třeba použít hlavně intuici. Osobně se přimlouvám spíše za používání rozumu a zapracování obecně známých faktů.
Myslím si, že pokud se někdo vydá právě touto cestou (teď nemyslím tu intuici), měl by brzy dojít k tomu, že je těžké hodnotit český disent po třiceti letech jako celek. A kdybychom se přenesli v čase třeba o čtyřicet, padesát let zpět, zjistili bychom, že jako homogenní útvar by nebylo možné náš disent posuzovat ani v reálném čase. Součástí toho, co se později stalo podstatou tohoto pojmu, bylo jakési volné hnutí lidí různého charakteru, zaměření, různého vzdělání, různých cílů a různých prostředků odporu či protestu, který byl obecně naopak tím jediným spojujícím článkem.
Mezi disidenty najdeme tak bytostné intelektuály, jako byl filozof Jan Patočka, na jehož myšlenky navázali mnozí včetně Václava Havla, byli to undergroundoví hudebníci a literáti, jako „Plastic People“ nebo Magor Jirous, režimem perzekuovaní herci a divadelníci, které může reprezentovat nedávno zesnulá Vlasta Chramostová, pronásledovaní duchovní mezi které, světe div se, patřil i nynější kardinál Dominik Duka, reformní komunisté z konce 60. let, lidé živící si svou zášť k režimu jen na základě pozbytí rodinného mění a také jedinci, kteří s režimem, proti kterému se vymezovali, počali asi z různých pohnutek a s různou intenzitou nakonec spolupracovat, což většinou vyšlo na světlo světa až po listopadu 1989. Jako širší součást jakési opozice vůči režimu je možné chápat i ty, kteří se za tímto účelem nijak neorganizovali, ale vedli si stále svou, odmítali dělat to, co po nich bylo žádáno, říkali, co si mysleli a neříkali, co si nemysleli. Zvláštní kategorií pak jsou ti, kteří „bojovali“ proti režimu na dálku, tj. někteří emigranti.
Velmi pestrý byl osud disidentů po změně režimu. Stali se z nich v čele s Václavem Havlem významní politikové, které někdy novodobá politika hodně změnila, mnozí získali významné funkce, někteří, aniž by pro ně měli kromě své disidentské minulosti řádné předpoklady. Disidenti z řad umělců byli po revoluci často preferováni, což bylo určitým logickým aktem odškodnění za roky strávené v umělecké izolaci. Mnozí toho skvěle využili, ale jiní ne. Pronásledovaní kněží získali významné církevní posty, s čímž někteří z nich naložili velmi zvláštně. Do služby nového režimu se přihlásili i emigranti, někteří s pokorou, jiný s nadutostí těch, co přichází ze světa, kde všichni vědí jak na to.
To vše logicky počalo formovat pohled majoritní, nedisidentské společnosti na konkrétní lidi i na disent jako takový, což trvá dodnes. Stalo se aktuální módou si na český disent s gustem plivnout. Myslím si, že kromě toho, že se to nedá udělat paušálně, jsme svědky podivných paradoxů. Jsou celebrováni i ti, kteří evidentně pochybili a zaprodali se režimu v podobě konfidentů, jako například Karel Srp, a naopak jsou pod palbou kritiky i ti, kteří v jistém smyslu zůstali disidenty do své smrti či do dnešních dnů, kdy vystupují jako aktivisté proti různým projevům režimu současného. V některých případech je současné amorální chování bývalých disidentů zbytečně spojováno s tím, jak působili kdysi. Jindy může neustálé poukazování na něčí zásluhy působit až otravně, a to zvláště v případech, kde jsou ty zásluhy diskutabilní.
Jsem přesvědčen, že není nikterak komplikované zaujmout postoj, kterým může být vyjádřeno, že je zbytečné řešit ty, co pochybili. Optimální mi přijde, nechat je být. Naopak je dobré ocenit (a tím myslím spíše morálně) ty, kteří si nejprve nezadali a ani později se nezpronevěřili svým zásadám a nezneužili svého postavení. Není to vždy lehké, protože se zaujmutím tohoto postoje souvisí i určitá vlastní sebereflexe. Lidé stateční, zásadoví a morální v nás často vyvolávají pocit studu. Je smutné, když se tato emoce přetaví místo do zmíněné sebereflexe do nenávisti k tomu, kdo se zachoval lépe než já, a kdo se třeba lépe chová i nyní.
