Byly doby, kdy měl lidský život malou cenu, a byl často svým nositelem i společností obětován ve veřejném zájmu. V této době je naopak veřejný zájem obětován záchraně života a zdraví, a to na úkor kvality života celé společnosti.
Hned na začátku předesílám, že v tomto zamyšlení se neseznámíte s nějakým mým vyhraněným názorem na tuto problematiku, naopak zde spíše naleznete vyjádření mnohých mých pochybností i protichůdných stanovisek, a to i v případě, že setrvám v čistě obecné a teoretické rovině. Řeší-li totiž každý z nás v rámci těchto principů něco zcela konkrétního sám u sebe nebo u někoho blízkého, je zase všechno úplně jinak.
Je-li něco zcela typického pro totalitní režimy, a tím teď nemám na mysli jen režimy komunistické či fašistické, ale i historické formace, na které nahlížíme blahosklonně, jsou to principy kolektivismu, které postavily lidského jedince na úroveň kolečka v obrovském soukolí, a to jak v podobě pracovní síly nebo třeba vojáka. Naopak principy humanismu, svobody a demokracie, na kterých vyrostla západní civilizace, jsou odrazem zájmu o člověka jako o jedince, jehož život i kvalita tohoto života jsou mírou všeho.
Z tohoto fokusu na nás již může působit zcela absurdně budování mocného a bohatého státu, v němž většina jeho obyvatel žije pod hranicí bídy, a naopak můžeme velebit systém, jehož bohatství a síla spočívá v tom, že v něm žijí materiálně zabezpečení a spokojení lidé, a stát vlastně neslouží k ničemu jinému než k tomu, aby toto zabezpečoval. I v takovémto systému se však může objevit zásadní rozpor v zájmech jedince a společenství jedinců.
Je jasné, že existuje jakýsi optimální balanc mezi zájmy jednotlivce a společnosti, ale ten se různí nejen od člověka k člověku, ale i na základě určité životní situace. Jsme-li v ohroženi života, zdraví i kvality života, požadujeme, aby se o nás systém postaral, jsme-li však aktuálně bez problémů, můžeme velmi nelibě vnímat stav, kdy se systém stará o jiné jedince na náš úkor. To může působit sobecky, ale je-li ten zájem přehnaný, vede to k destrukci celého systému, což se nakonec dotkne každého individua.
Výše uvedené principy mohou evokovat to, co se aktuálně u nás i ve světě děje s ohledem na koronavirovou krizi. Ten problém však nezpůsobila pandemie, ta pouze zviditelnila skutečnosti, kterými se nikdo moc nezabýval, respektive jsme mohli mít pocit, že se určité společenské principy vyvíjí více či méně dobře. Nikdo totiž nemusel řešit třeba dilema, jestli je lepší obětovat (či spíše ohrozit) pár tisíc lidských životů, nebo obětovat prosperitu systému a tím ohrozit životní standard desítek milionů lidí.
Před sto lety asi nikdo moc neřešil, jestli jsou ty statisíce či miliony mrtvých adekvátní cenou za svobodu a nezávislost. Ve jménu těchto principů šli na válečná jatka miliony mladých, zdravých lidí. Systém to považoval za správné a nutné a patrně i drtivá většina budoucích obětí to za nutné a správné považovala. Nelze asi zcela srovnávat reálnou válku s „válčením“ proti nějaké nemoci, ale povšimněme si, že když dnes padne byť jen jediný voják při nějaké vojenské misi, vnímáme to jako tragédii, a ne jako prostý důsledek rizika, které někdo zcela dobrovolně podstoupil. Je jasné, že je to tragédie pro jeho blízké, ale je to tragédie i pro společnost?
Přijde nám jaksi nepatřičné, že umírají nejen vojáci, ale i staří a nemocní lidé. Jako by všichni měli nezpochybnitelné právo žít věčně, nebo alespoň do věku starozákonních patriarchů a pak se „na vlastní žádost“ tak nějak rozplynout ve všeobjímajícím božství. Přijde nám dokonce nepatřičné, že bychom měli být ohroženi nejen nemocemi, ale i přírodními živly i přírodou jako takovou. Jsme schopni kácet stromy, aby na nás, když přijde uragán, náhodou nespadly. Jsme schopni zlikvidovat život, a to až do buněčné úrovně, aby nás náhodou nějaký jeho reprezentant neohrozil.
Je však trochu paradoxní, že nám přijde docela normální svůj život riskovat na základě nějakého rizikového chování, ať už jsou to třeba adrenalinové aktivity nebo příšerná životospráva. To nám nevadí, naopak považujeme za zcela standardní, aby nás systém zachránil, když se v důsledku toho ocitneme v ohrožení. Desítky lidí s milionovými náklady a při ohrožení vlastního života zachraňují pitomce, který se přes zákaz a bez zkušeností a příslušného zajištění vydá na lavinový svah. S obrovským úsilím a s nemalými výdaji jsou zachraňováni jedinci, co se propili, prožrali a prokouřili do stavu selhávání základních životních funkcí.
Naše ideologie založená na záchraně a uchování života za každou cenu nám velí nenechat nikoho v klidu zemřít, a to jak na základě vlastního rozhodnutí, respektive dobrovolně podstoupeného rizika, tak docela přirozeně v důsledku stáří či fatální nemoci. Stoletým babičkám a dědečkům lámeme na operačních stolech žebra, dialyzujeme jim krev a udržujeme jejich životní funkce přístroji, místo toho, abychom je nechali v klidu při užití vhodné paliativní péče umřít doma mezi svými. O těch, kdo zemřou vlastní vinou i vinou zcela přirozených procesů, mezi které patří i virové a bakteriální infekce, mluvíme jako o obětech a jsme svolní k sebedestrukčním opatřením, abychom počty těchto obětí minimalizovali.
Jak jsem naznačil v úvodu, je tento můj vesměs kritický náhled poplatný tomu, že nejsem uvězněn v horském sedle a zoufale nečekám na pomoc, neumírám na léčitelnou nemoc a nejsem si ani vědom nějakého bezprostředního vnějšího nebezpečí, které by mě fatálně ohrožovalo. Mohu sice sám sebe přesvědčovat, že až jednou taková mezní situace nastane, vypořádám se s ní důstojně, ale to je pouze přání. Přesto si ale myslím, že systém má být obecně nastaven v jakémsi souladu s přirozeností a také v určité pokoře před Řádem věcí, který vždy ovlivnit nemůžeme.
