Jiná zase spícího vlasáče ostříhala, a ten pak zemřel v rozvalinách. Nejen u Thermopyl se proslavilo oněch „300“ a i s Barackem to bylo zcela jinak? Tušíte vůbec kam směřuje liška, když běží k Táboru? Není nad to číst bulvár.
Po týdnech volebního kvasu je asi třeba se trochu zklidnit a vrátit se k něčemu serióznějšímu. Což takhle k sedmé knize Starého zákona, jejíž některé příběhy mohou s notnou dávkou nadsázky a s bulvárně vyvedeným titulkem, za nějž se omlouvám, působit jako články z Blesku. Na frazémy, kteréžto jsou podstatou této mé série, je kniha Soudců poměrně chudá, nicméně oč jich je méně, o to jsou výživnější.
Příběhy biblických frazémů: Kniha Soudců (8. část)
Knihu Soudců podle tradice napsal prorok Samuel. Sedmá kniha Starého zákona popisuje tu část dějin Izraele, kdy se lid Izraele již usídlil v zaslíbené zemi, v Kanaánu, ale ještě neměl krále. Každý rod se staral sám o sebe, jen v případě potřeby či nouze povstali tzv. „soudci“, kteří jako vůdci vedli kmeny do boje proti nepřátelům či pomáhali řešit nějaký společný problém.
Kniha hovoří o dvanácti soudcích v jednotlivých, na sebe nenavazujících příbězích. Většinou se soudcové dělí na šest „malých“ a šest „velkých“, přičemž o „velkých“ soudcích se kniha zmiňuje podrobněji. Většinou se k nim řadí: Otníel, Ehúd, Debora (jejímž vojevůdcem byl Bárak), Gedeón, Jiftách a Samson. Naopak o „menších“ soudcích se zmiňuje kniha jen letmo, většinou je charakterizuje jen jednou větou. Mezi velmi známé a často ikonograficky zpracovávané příběhy patří především cyklus vyprávění o Samsonovi. Dalším známým příběhem je ten o Jiftáchovi (Jefta) a jeho dceři a známá je také hrdinka Jáel, která stanovým kolíkem zabila vojevůdce Síseru, či příběh o Gedeonově rounu, pomocí kterého Gedeon poznal Boží vůli.
Autor knihy Soudců patřil do deuteronomistické školy a psal ji patrně někdy během babylonského zajetí, tj. v 2. polovině 6. století př. n. l. , přičemž zpracoval mnoho starších materiálů. Velká část z nich již v té době měla za sebou tak dlouhou tradici, že se z nich staly lidové příběhy a dnes je téměř nemožné zkoumat jejich historicitu. Izrael je zde popsán jako kmenová společnost rozdělená dále na rody a rodiny bez centrální vlády a schéma většiny příběhů je stejné: Hospodin dal lidu zem a vyžaduje za to jeho věrnost. Ale lid se od Hospodina často odvrací, slouží jiným bohům, hřeší, a tím porušuje pravidla Smlouvy. Proto Bůh Izraelce vydává do moci okolních národů. Utiskovaný národ pak žádá Hospodina o pomoc a ten posílá soudce, aby lid vysvobodil. Po dobu života soudce je lid opět Hospodinu věrný, avšak po jeho smrti se vrací ke svým hříchům a vše začíná nanovo.
Debora a Jáel
Tyto dvě ženy se staly symboly statečnosti, a to každá zvlášť i obě dohromady, protože jejich příběhy na sebe navazují. Stojí to za povšimnutí, neboť ve Starém zákoně mnoho statečných a ctných žen nefiguruje. Jak to tedy bylo: Izraelité byli opět bez soudce, protože porušili Smlouvu a počali opět vzývat modly, pročež Hospodin dopustil, aby je ovládl kananejský král Jabin. Trpící lid Izraele poprosil Hospodina o pomoc, ten se slitoval a dal jim nové vůdce. Byla to prorokyně Debora, která si povolala vojevůdce Báraka a předala mu Hospodinův pokyn, aby s deseti tisíci muži vytáhl proti Jabinovu vojsku, které vedl vojevůdce Sísera. Debora a Bárak se připravili k bitvě na hoře Tábor. Hospodin vylil z břehů řeku Kišon a tak se Síserova armáda propadla do bahna. Všichni byli pobiti, jen Sísera unikl a schoval se ve stanu ženy jménem Jáel, kde znaven usnul. Jáel toho využila a vojevůdce zabila stanovým kolíkem, který mu vrazila do hlavy. Aniž bych v tom hledal a nalézal něco inspirativního, tak třeba výrok: „Vy jste, holky, jako Debora s Jáel!“ má svou váhu i obsah.
Tábor
Hora Tábor (hebrejsky Har Tavor) je jedna z biblických hor, jež se poprvé objevuje v knize Soudců, a to v legendě o Deboře a Bárakovi. Jméno hory bylo v celém světě převzato pro mnohé hory, lokality, kláštery a různé stavby. Třeba hrad a později zámek Montabaur v Porýní je pod tímto názvem zmiňován již roku 1227 a toto označení nese například i jedna vídeňská čtvrť. I českých Táborů je řada a mají nepochybně vztah k Bibli, a ne k prostému označení tábořiště, přičemž mezi jazykovědci neustává spor o to, jestli se i obecné české slovo „tábor“ odvozuje od biblické hory či od maďarského označení pro vojenské ležení.
Bárak (Barack)
Bárak je běžné židovské jméno, příjmení i označení kdečeho, přičemž historická souvislost je jasná. Naproti tomu anglizovaná podoba Barack připomínající jméno bývalého amerického prezidenta je původem z arabštiny a znamená požehnaný.
Gedeon a „300“
Gedeon soudil izraelský lid poté, co na Hospodinův podnět vysvobodil syny Izraele z rukou těch, kteří národ sužovali. Nejprve v noci zničil Baalův oltář. Na jeho pochyby, jestli jsou jeho bojovníci dostatečně silní reagoval Hospodin zvláštně: postupně mu nechal armádu různými způsoby zredukovat na 300 mužů. I to ovšem stačilo. Ti polnicemi a svítilnami způsobili v táboře Midjánců takový zmatek, že se téměř všichni sami navzájem pobili. Je mi trochu podezřelé, že i ve známé bitvě u Thermopyl zvítězilo oněch „300“ legendárních Sparťanů vedených Leonidasem. Nabízí se tak otázka, kdo od koho opisoval?
Gedeonovo rouno
Skutečnost, že je Gedeon Hospodinem povolán, aby vysvobodil lid Izraele z útisku Midjánců, byla zvěstována znamením rosy, která sestoupila na ovčí rouno. Gedeonovo rouno je tak jedním z mnoha symbolů božího znamení.
Samson
Nejvýznamnější, a do současnosti také umělecky i lingvisticky nejvíce frekventovanou postavou této knihy je bezesporu Samson. Jeho příběh je poměrně obsáhlý a barvitý, ale v obecnou známost vešel asi jen jeho konec, který zpečetily Daliliny nůžky. Samson byl stejně jako řecký Herakles obdařen nadlidskou silou, díky které byl schopen likvidovat nepřátele po tisících. Ovšem podobně jako Herakles měl určité charakterové vady a také měl jednu fatální slabinu, stejně jako jiný hrdina, a to Achilleus. Nebyla to však pata, ale „háro“. Samson byl poněkud popudlivý a také si potrpěl na ženské, což se mu nakonec stalo osudným. Soudce – hrdina se narodil v době, kdy Hospodin vydal Izraelce do rukou Filištínů (Pelištejců). Ty Samson hravě porazil a soudcoval lidu Izraele bezmála dvacet let. Dokud navštěvoval jen hampejsy v Gaze, nic zásadního se nedělo. Problém nastal, když se zamiloval. Své milované Dalile nakonec prozradil tajemství své síly, která byla skryta v jeho mohutné kštici, přestože ho před tím už dvakrát zradila. Samson byl jat, oslepen, ale když měl být ještě navíc potupen na velkém shromáždění Filištínů, vyprosil si od Boha naposled svou strašnou sílu a strhl na sebe i na shromážděné nepřátele celý chrám. Tak skončil hrdina Samson. Frazeologismů lze v tomto příběhu vysledovat několik: Samson je sám symbolem síly, ale také třeba nějaké fatální skryté slabosti. Navíc je to vyhlášený vlasáč.
Dalila (Delíla)
Symbolika této ženštiny spočívá ve zrádnosti a nebezpečnosti skrze krásu a mužskou slabost. V jistém smyslu může být (jistě i bylo a je) „inspirativním“, jak slabá žena přivodila zkázu nejsilnějšímu z mužů. Další osud zrádkyně není znám. Modernější výklady Bible nespatřují v Dalile ani reálnou bytost, ale spíše symbol pokušení, možná víno, které měl Samson zapovězené pít.
