Když hoří dům, je úkolem intelektuála s ostatními hasit. Na rozebírání charakteru a významu ohně v umění či na radostné konstatování, že nám požár dává skvělou šanci postavit dům nový, není v takovém případě asi ta pravá chvíle.
Když jsem téměř před čtyřmi lety napsal článek, který se zabýval rolí intelektuálů ve stavu krize (můžete si ho přečíst zde), netušil jsem, jak budou tehdejší přetlumočené postřehy Umberta Eca v současné chvíli aktuální. Předesílám, že mám výše zmíněný Moravcův pořad rád a jeho hosté mi přijdou mnohdy velmi zajímaví. Jinak tomu nebylo ani včera. Líbilo se mi poslouchat, jak téma strachu aplikované na aktuální situaci uchopil psycholog, ekonom, filozof, lékař, mikrobiolog, kněz či voják. Uvědomil jsem si ovšem i to, jestli úvahy o tom, že pandemie nám vlastně přináší skvělou příležitost k sebepoznání a ke společenské obrodě ocení ten, kdo zrovna přišel o práci a má staré rodiče v domově důchodců.
Jsem přesvědčen, že není nic špatného na tom, pokud se kdokoli v nějaké intelektuální rovině zaobírá jakýmkoli společenským problémem. V zásadě se nedá nikdy jednoznačně konstatovat, jaká situace je na to ta nejvhodnější. Kdo se nad něčím zamýšlí a má co ostatním říci, tak to prostě udělá. Nikdo nikoho nenutí to poslouchat. To je však jen jeden fokus. Z jiného zorného úhlu nás ale neustálé rozebírání veškerých aspektů současného stavu může poněkud unavovat a může to vést k tomu, že se v záplavě úvah, myšlenek a různých postojů ztratíme a východiskem z takové situace se stane konstatování, že všichni akorát žvaní.
Výše uvedené mohu vztáhnout i na svoji osobu a mohu sebe a jakékoli jiné žvanily vyzvat, abychom šli raději hasit, a pokud dospějeme k přesvědčení, že bychom napáchali více škody jak užitku, měli bychom protentokrát spíše mlčet. V kontextu toho se vracím k tomu, co jsem tehdy uvedl:
„Na popisování a vykládání krizí není nic špatného. Vědci, filozofové nebo spisovatelé se tím snaží dávat na vědomí: ,Mysleli jste si, že se věci mají tak a tak, a zatím žijete v iluzi, protože vše je jinak.´ To dělali intelektuálové, o kterých jsme se učili ve škole: Parmenidés, Newton, Darwin, Einstein, Kant nebo Joyce. Když je hodnotíme podle toho, co dokážou říci (pokud se jim to podaří), jsou intelektuálové pro společnost užiteční, ale jen v dlouhodobém horizontu. Z krátkodobého hlediska mohou být jen odborníky na slovo a výzkum, mohou učit, mohou bádat, angažovat se v nějaké věci, ale neplní svou specifickou společenskou funkci. To, že pracují v dlouhodobém horizontu, znamená, že plní svou funkci před událostmi a po nich, ale nikdy ne v jejich průběhu…“.
„Existuje jen jediný případ, kdy má intelektuál v průběhu událostí určitou funkci. A to, když se děje něco závažného, a nikdo si toho nevšimne nebo se to ignoruje. Na něco závažného sice může upozornit i instalatér, ale instalatéra nemusí nikdo slyšet a brát ho vážně, kdežto významného intelektuála ano. Pokud si však jsou příslušného problému vědomi všichni, je zvěstování něčeho, co zná každý domovník, něčím zcela zbytečným a pouze to zabírá místo…“
V praxi to znamená, že lze na základě studia zpětně rozebírat skutečnost, jak v dobách pohrom vznikala nádherná umělecká díla, a že i hrůzné války posunuly nebývalým způsobem lidský pokrok a v některých případech se z popela válkou zdevastovaných zemí zrodila demokratická a blahobytná společnost, což v může platit i o morových ranách. Nelze však ani zpětně, natož pak aktuálně tvrdit, že války, epidemie a přírodní katastrofy jsou vlastně fajn. Tedy, lze to, ale jistě ne každý takový intelektuální počin ocení.
Ve své podstatě tedy deklaruji, že je asi dobré se zamyslet na tím, máme-li co říci, a také je asi dobré přemýšlet, jestli to, co říkáme, má v aktuální situaci pro někoho nějaký význam. Nejsem si vůbec jistý, že se tímto pravidlem budu sám řídit, ale zamyslet se nad tím není asi na škodu. Významnou rolí intelektuálů je mlčet právě tehdy, když to není potřeba, a naopak je třeba, aby promluvili tehdy, když to potřeba je.
