Dalo by se to vyjádřit Brechtovým citátem:„Běda zemi, která potřebuje hrdiny.“Tím dnešním hrdinou by mohl být nějaký významný intelektuál. Jeho povolání „do zbraně“ je však výrazem bezmoci a víry, že je tím, kdo za nás vše vyřeší.
Jedním z nejpatetičtějších zlozvyků naší doby je naříkat při každé sociální nebo politické krizi nad zradou intelektuálů, nebo je vyzývat, aby našli lék na všechny obtížné problémy. V této představě se skrývá zcela zásadní nedorozumění. Úlohou intelektuálů je krize vytvářet, nikoli řešit.
Používám trochu lehkomyslně slovo „intelektuál“, které dost možná Ústav pro jazyk český zařadí časem mezi vulgarismy, alespoň pokud bych tak měl soudit podle řady vyjádření tady na blogu, ale vhodnější termín pro označení člověka, který pracuje, hlavou, slovem a písmem za pomoci intelektu a něco smysluplného tvoří, jsem nenašel.
Vytvářet krize není nic špatného. Vědci, filosofové nebo spisovatelé se tím snaží dávat na vědomí: „Mysleli jste si, že se věci mají tak a tak, a zatím žijete v iluzi, protože vše je jinak.“ To dělali intelektuálové, o kterých jsme se učili ve škole: Parmenidés, Newton, Darwin, Einstein, Kant nebo Joyce.
Když je hodnotíme podle toho, co dokážou říci (pokud se jim to podaří), jsou intelektuálové pro společnost užiteční, ale jen v dlouhodobém horizontu. Z krátkodobého hlediska mohou být jen odborníky na slovo a výzkum, mohou učit, mohou bádat, angažovat se v nějaké věci, ale neplní svou specifickou společenskou funkci. To, že pracují v dlouhodobém horizontu, znamená, že plní svou funkci před událostmi a po nich, ale nikdy ne v jejich průběhu.
Ekonomové nebo geografové mohli bít na poplach, když se začaly používat parní stroje v dopravě, mohli analyzovat budoucí změny, výhody a nevýhody pro společnost; nebo o sto let později provést průzkum, jaké změny to reálně přineslo. Ve chvíli, kdy se řešily konkrétní problémy s koňskými potahy a lokomotivami, neměli co navrhovat, problémy řešili kočí, technici a strojvůdci.
Když hoří dům, intelektuálovi nezbývá než se chovat jako normální člověk uvažující zdravým rozumem. Pokud se domnívá, že má zvláštní poslání, tak se mýlí, a kdo ho vyzývá, aby něco zásadního udělal, je hysterik, který zapomněl telefonní číslo na hasiče.
Prozíravý sociolog mohl před padesáti lety vytušit, že rozvoj blahobytné společnosti a opožděný nástup mladých lidí do pracovního procesu způsobí jejich určitou dezorientaci, výsledkem které bude užívání drog a třeba házení kamenů z nadjezdů dálnic na auta. Mohl navrhovat nějaká opatření, ale v okamžiku, kdy už ty kameny létají, lze od intelektuála požadovat jedinou věc: aby je neházel s nimi. Pokud volá po řešení tohoto fenoménu, nechová se jako intelektuál, jen využívá veřejného problému ke svému zviditelnění. Řešení tohoto problému nepřichází od intelektuála, ale od policie.
Existuje jen jediný případ, kdy má intelektuál v průběhu událostí určitou funkci. A to, když se děje něco závažného, a nikdo si toho nevšimne. Na něco závažného sice může upozornit i instalatér, ale instalatéra nemusí nikdo slyšet a brát ho vážně, kdežto významného intelektuála ano. Pokud si však jsou příslušného problému vědomi všichni, je zvěstování něčeho, co zná i jeho domovník, něčím zcela zbytečným a pouze to zabírá místo.
