Pro ty dříve narozené nebo pro ty stižené výpadky paměti připomínám, že SČSP byla zkratka pro Svaz československo-sovětského přátelství, který by se asi slušelo obnovit a k tomu ještě založit Svaz česko-čínského přátelství.
Mám v živé paměti, jak mě na gymplu přesvědčovali, abych, když nejsem v SSM (to byl Socialistický svaz mládeže), vstoupil do SČSP, protože prý když nebudu ani v jedné z těchto institucí, zkomplikuji si tím své budoucí vzdělání i pracovní zařazení. Nevstoupil jsem a, světe div se, nic jsem si s tím nezkomplikoval. To už ale byl počátek osmdesátých let a tomu kolosu se počínaly drolit jeho hliněné nohy. Logika SSM byla jasná, byla to přípravka vstupu do komunistické strany, ale podstatu SČSP jsem dodnes úplně nepochopil, protože mi to přijde úplně absurdní.
Pominuli na chvíli onen lokajský postoj malého státu k velkému, tak přátelství mezi národy vnímám jako naprostý nesmysl, který v sobě nese ještě nesmyslnější a škodlivější princip svého opaku, tedy nenávist mezi národy. Přátelství i nenávist jsou emoce mezi lidmi a přenášet je k určitému národu je vždy jakousi paušalizací, kterou vyjadřujeme postoj k nějakému režimu a k jeho reprezentantům. Tak to bylo i v případě Sovětského svazu. SČSP měl vyjadřovat naši lásku k obludnému režimu a jeho představitelům, což mělo asi vyvažovat upřímnou nenávist Čechů k témuž. Tu nenávist sice mohli pocítit tu vojáci, tu hokejisté, ale myslím si, že nikdo necítil a necítí nenávist k jakémukoli Rusovi jenom proto, že je Rus.
Tento princip se dá přenést do současnosti. Nepociťuji žádné negativní emoce k Rusům, k mnohým cítím sympatie a velký respekt, a nejsou to jen literáti a sportovci. Na druhou stranu nechovám žádný obdiv k současnému ruskému režimu a jeho představitelům. Chápu, že pro Rusy to může být to nejlepší, co dosud měli, ale pro nás by to neměl být žádný zdroj inspirace ani důvod k nějakému spojenectví. Není jistě nic špatného s Rusy obchodovat a není nutné bránit Čechům podnikat v Rusku a Rusům u nás, ale nevidím důvod něco takového preferovat.
To, co bylo řečeno o Rusku, platí dvojnásob u Číny. Čínský režim není nikterak vlídný ke svým občanům a osobně mi není jasné, čím by měl obohacovat nás. Stejně tak v expanzi čínské ekonomiky nespatřuji nic, co bychom měli podporovat, ba právě naopak, a naše dílčí benefity vyplývající z této expanze by neměly potlačovat všemožná negativa, která mohou v budoucnosti vzniknout z našeho „počínšťování“.
Je asi jasné, kam výše uvedeným mířím. Aktivita českého prezidenta směrem k Rusku a k Číně vyjadřuje určitou nekonzistenci se zahraniční politikou struktur, kterých jsme členy, ale hlavně není zcela totožná s naší vlastní zahraniční politikou,za kterou u nás není zodpovědný prezident ale vláda, neboť nejsme prezidentskou republikou, ačkoli by byl asi někdo rád, aby to tak bylo, a někdo se také tak chová, a to nejen v politice zahraniční. Nechci spekulovat, jestli má tato snaha nějakou ideologickou podstatu, spíše ale předpokládám, že je to taková zemanovština, tedy snaha dělat a říkat něco jiného, než jiní, snaha odlišit se a upozornit na sebe za cenu zesměšnění sebe samotného, což vezmi čert, ale i za tu cenu, že se Česká republika stává nečitelným a problematickým partnerem těch, jejichž spojenci a partnery je.
Pan prezident ostře kritizuje Turecko, což je zcela legitimní, ale zároveň z našeho státu dělá takové malé Turecko v srdci Evropy. Připomeňme si, že Turecko je členem NATO, ale jeho vojenské aktivity jsou, korektně řečeno, problematické. Naše vojenská doktrína je v rámci NATO jednoznačně, pominu-li terorismus a státy jako je Severní Korea nebo Írán, namířena proti Rusku. Prakticky to znamená, že my nemáme jiného potenciálního nepřítele, než je Rusko. Tím pochopitelně nechci tvrdit, že máme nějaké nepřátelství projevovat, a to už jenom proto, co jsem uvedl výše, nejsou přeci našimi nepřáteli státy jako takové, ale jejich problematické režimy, které se nepřátelsky chovají.
Jinými slovy si státy jako je Česká republika musí vybrat, s kým jsou a tím pádem, bohužel, i proti komu jsou. Můžeme mít výhrady proti fungování Evropské unie, ale předpokládám, že se nechceme stát členy nějakého seskupení postsovětských republik (Společenství nezávislých států). Jednoduše řečeno, nepřeji si vidět českého prezidenta na defilé ruských vojsk na Rudém náměstí, stejně jako si ho nepřeji vidět ani na náměstí Nebeského klidu, kde demonstruje jakousi absurdní ideologickou shodu a bratrství s Čínou. Nechci, aby bylo v u nás opět někdy členství v nějakém „spolku přátel“ cestou ke snazšímu životu v nějakém hybridním režimu.
Patříme do Evropy, nikoli do Asie!
