Dnes se ti, kteří říkají, že nic takového nepotřebují, vyjadřují s despektem. Jiní, kteří byli onehdy protestním hnutím osloveni, se cítí být zneužiti, protože se místo pochopení obecného smyslu upnuli na nějaké vnější projevy.
Vlnu reakcí a samostatných článků spustila autorka, která evidentně patří do té druhé kategorie: cítí se být podvedena. Dovolím si tvrdit, že je to její chyba, neměla se upínat na nějaké organizátory a jejich deklarace, ale měla se držet podstaty věci, což by jí asi nemělo dělat problém, když na začátku toto hnutí podporovala.
Podstatou reakcí je asi taková trochu pitomá hra se slovem „chvilkař“, které trochu evokuje to, že bychom měli začít nosit žluté kalhoty a svetry. Pokud bychom ale použili výraz „člověk nespokojený se současným stavem politiky“, jsme někde jinde, a někde jinde se ocitneme, když budeme obecně tvrdit, že občanská společnost je něco, co tento stát potřebuje. Problém je tedy jenom s formou, s formou pojmenování a s formou projevování se. Paní Stárková to dle mého soudu popsala zcela správně: „Nemusím chodit na demonstrace, ale problémy vnímám a požaduji, aby je někdo řešil“.
Myslím si, že dokola opakovaná hloupá mantra, že: „vše řeší volby a v mezivolebním období mají občané držet hubu a krok,“ neobstojí. Neobstojí proto, že výsledky voleb nejsou výrazem volby mezi něčím správným a nesprávným, a už vůbec ne mezi dobrem a zlem. Je to pouze vyjádření poměru nějakých postojů a historie nás smutně poučuje, že ten majoritní postoj nemusí být vždy správný, a dokonce i o tom, že může být i zcela katastrofální.
Z tohoto principu asi jasně vyplývá, že projevení názoru nějakým kultivovaným ale dostatečně slyšitelným způsobem není ničím problematickým, ba právě naopak je to přesně to, co se skrývá za pojmem „občanská společnost, což je společenství lidí, kteří nejsou stádem, ale nositeli názorů, které dávají najevo, diskutují, argumentují a také se brání tomu, aby se je někdo pokoušel umlčovat. Jakou formu si zvolí je jenom na nich a jim nějaká přestane vyhovovat mohou si zvolit jinou, což ovšem vůbec nemusí vést k tomu, aby se změnila podstata takového postoje.
Nevím, jestli se staneme „chvilkaři“ všichni, ale jsem přesvědčen, že mnozí, aniž by to tak vnímali, jimi už jsou, a další možná stav politiky v této zemi nakonec přinutí slézt z gauče a místo brblání u televize vyjít někam, kde bude jejich nespokojenost patrná. Nemusíme si říkat „chvilkaři“ a společnosti, o kterou usilujeme, nemusíme říkat „občanská“, ale už těch chvilek, než k takovému postoji dospějeme, by nemělo být milion, ale jen pár.
