Jejich domovem byla severní Afrika, jmenovitě Maroko (jsou to spíše Maurové než Arabové). Do Čech se sice dostali legálně, ale pak začátkem března bez dokladů opustili azylové zařízení a rozprchli do všech stran.
A pak to začalo. Zařízení, kde byli ubytováni, zažádalo o pomoc občany, odvysílal se podrobný popis uprchlíků (mají typicky arabsky zahnuté frňáky) a veřejnost byla také ubezpečena, že přestože jsou dost oškliví, nejsou nebezpeční.
Co se potom stalo, nikdo nečekal. Stovky (možní tisíce) nadšených lovců uprchlíků se vydalo do terénu a azylové zařízení bylo zavaleno zprávami o jejich pohybu. Brzy se tak první z utečenců vrátil za katr a posléze následovali další a další. Dnes byl vystopován na okraji Prahy poslední běženec a následně úspěšně polapen. Bylo to na fotbalovém hřišti, kde se marně vydával za hráče TJ Řeporyje.
To, že se jich podařilo dopadnout všech osmnáct, je malý zázrak, stejně tak, že se migrantům nepodařilo překročit státní hranici do sousedních států. Jediným stinnou událostí je, že jeden utečenec po zadržení zemřel z důvodu nezdravé české stravy, kterou po dobu útěku konzumoval.
Je vidět, že jsme my Češi na uprchlíky dobře připraveni. Jsme bdělí, ostražití a obětaví. Je již zapomenuta naše lhostejnost, liknavost i občasné názory, že si utečenci mohou chodit i lítat, kde chtějí.
Mimořádný dík patří členům iniciativy „Ibise skalní volně v České republice nechceme“, stejně tak všem jejich nadšeným sympatizantům a široké veřejnosti. Jsem na své spoluobčany po docela dlouhé době opravdu hrdý.
