Tím výrokem se neobracím ke stejnojmenné knize populárního dua Šichtařová - Pikora, ani k Legardinierovu románu téhož názvu, ale spíše k židovské anekdotě, ve které starý rabín těmito slovy na smrtelném loži předává svou moudrost.
Ona to vlastně není ani tak moc anekdota a moudrost toho výroku asi nespočívá v tom, že je správné ničemu nevěřit a vše popírat, ale spíše v tom, že nemáme věřit všemu, že máme pochybovat. Docela logicky se však nabízí, jestli máme pochybovat i o tom, že je dobré o všem pochybovat. Toto zdánlivé sofisma jakoby nemělo východisko. Bez pochybností se stáváme tupým stádem a s pochybnostmi ke všemu bloudícími dušemi bez názorů a stanovisek.
Již v několika předešlých úvahách jsem tyto principy vztahoval k současné době, kterou mnozí nazývají dobou postmoderní či postfaktickou. Tato doba je asi typická tím, že hlásá právě ony pochybnosti, které vedou mimo jiné k nevíře v ideologie. Mám na mysli v ideologie v tom nejširším smyslu slova, tedy nejen politické názory, ale i náboženství. Člověk ale nemůže úplně všemu nevěřit, a tak si nalézá určité alternativy, které jsou sice postaveny na znevěrohodnění toho, čemu se dříve věřilo, ale jsou také vírou.
Náboženství, a to zvláště židovské náboženství, o které jsem se otřel, staví často daleko více na etických a principiálních hodnotách, než na nějaké scholastice a katechismu. Jednoduše řečeno, v principiální rovině účel nesvětí prostředky, a cesta je mnohdy důležitější než její cíl, kterýžto je mnohdy zcela nezřetelný. Z judaismu si tyto hodnoty převzalo křesťanství, a přestože byly mnohdy mnohými pošlapány, stále existují. Na náboženská dogmata můžeme nahlížet různě, ale etický rozměr náboženství trvá.
Ezoterie nahrazuje náboženství, ale dává i velmi lákavý prostor pro zpochybňování vědy ve všech jejích podobách včetně té, která se opírá jen o cosi, čemu říkáme zdravý rozum. Něčím, co by se dalo nazvat aplikovanou ezoterií je v politice víra v nějaké jakoby nepolitické subjekty, které hlásají cestu mimo ideologie i ideje. Stejně jako ona moderní magie vyjadřuje touhu vzývat nějaké iracionálno, ovšem bez náboženských dogmat, tak i politická magie různých hnutí nabízí pokrok, prosperitu a všemožná jiná pozitiva mimo politické názory, stejně jako etické normy. Tím božstvem je aktuální účelnost a úspěch.
Ta podobnost je nápadná. Jakoby se přežila náboženská ideologie souběžně s tou politickou. I argumenty jsou podobné. Kritizovat lze v obou případech dogmata stejně jako různé viny. Klasickým náboženstvím, stejně jako klasickým politickým ideologiím toho lze vyčíst skutečně hodně, ale paradoxně to jsou spíše činy, myšlenky se zpochybňují hůře, a když, tak právě většinou právě přes ty činy. Naopak činy a skutky, ať už skutečné nebo častěji pouze deklarované, jsou zaříkadlem oněch alternativ.
Příklady nalezneme v oblasti léčitelství a jiných činnostech, ve kterých jsou aplikovány různé iracionální metodiky. Vždy je tím zásadním argumentem údajný výsledek, léčitel vyléčil rakovinu dotekem ruky téměř každému, na koho sáhl, jiný našel vodu tam, kde všichni ostatní selhali, další předpověděl bezchybně budoucnost nebo analyzoval současnost na základě minulosti v podobě minulých životů. Principy i metodika působí často zmateně, někdy až absurdně a směšně, vše je ale postaveno na tom, že to prý funguje. Jelikož však neexistuje žádná systémová metodika ověření, že to skutečně funguje (a pokud ji někdo pokusí nastavit, zjistí se většinou pravý opak), přežívá obecné mínění, že to funguje.
S odideologizovanou a s amoralizovanou politikou je to podobné. Politici dělají to, co si aktuálně lid přeje, co je líbivé a populární, spolupracují s těmi, kteří přináší pro stát nějaké zdánlivé benefity (častěji asi reálné benefity pro ně samotné) a zaříkávají se tím, že to funguje. Je nabíledni, že by to v příznivé době fungovalo i bez toho, a možná i lépe, ale na to se nehraje. Nehraje se pak ani na to, co špatného to může přinést v budoucnu, a hlavně na to, jaké škody taková politika napáchá ve společnosti.
Asi se nikdy, alespoň doufám, nestane, že většina lidí zavrhne klasickou medicínu a spolehne se na šarlatány a čaroděje, stejně jako že lidé nebudou plánovat svoji budoucnost podle hvězd či karet. Existuje však reálné nebezpečí, že lidé trvale zavrhnou politiku, která ponese prvky čehokoli nepopulárního, čehokoli, co se někomu aktuálně pocitově nelíbí. Jednoduše řečeno, velká část společnosti si zvykne na to, že politika je tu od toho, aby kopírovala nálady a přání většiny. Bohužel, a to je stejné, co je svět světem, té větší části, která nepřemýšlí a nestará se o principiální záležitosti ani o budoucnost, té části, která hledí na to jestli do své natažené ruky něco dostane.
Systém parlamentní demokracie a soutěže politických stran vznikl, aby tato rizika do nutné míry eliminoval. Nic lepšího zatím nikdo nevymyslel. Naopak, kdykoli byl tento řád narušen, ať už diktátorem a různými formami totalitního režimu, mělo to na společnost (a někdy i na svět) devastační dopad. V tomto ohledu nejsou populistická hnutí ničím jiným než plíživým směřováním k totalitě, kterou si občané nakonec sami nadšeně zvolí, byť se to bude zdát s odstupem let zcela nepochopitelné, tak jako se nám dnes zdá v mnohých ohledech nepochopitelný nástup nacismu nebo komunismu.
Naší republice hrozí na rozdíl od mnohých jiných zemí zcela fatální nebezpečí propojení moci politické a ekonomické. Mohlo by se zdát, že je to již realitou, ale aktuální stav může být jen epizodou v porovnání s tím, kaž až je možné tento princip dovést. Je pro mě zcela neuvěřitelná, s jakým klidem pozorujeme růst politicko-ekonomického molocha, jak ho, coby voliči, podporujeme a dokonce ho i část společnosti brání před zcela opodstatněnou kritikou zvenčí. Asi proto, že jsme ztratili důvěru v nadnárodní instituce a raději věříme domácímu oligarchovi s poskvrněnou minulostí a skandální současností.
Vrátím-li se k počátku tohoto zamyšlení, musím ve shodě s názvem této eseje připustit, že je třeba všechno jinak, že se mýlím. Byl bych velmi rád, kdybych se zcela mýlil, a těšilo by mě, i kdybych se mýlil byť jen v dílčích problémech nebo situace nebyla tak dramatická, jak ji nastiňuji. Chtěl bych tomu věřit. Bohužel umím jen pochybovat. Všechno je jinak.
