Časem možná někoho napadne, že nemáme ani co pohledávat v EU, protože toto společenství není dojnou krávou, a z členství nemohou plynout jen benefity a výhody, ale také povinnosti a faktické projevy solidarity v otázkách migrace.
Setrvání visegrádské čtyřky v schengenském prostoru zpochybnil po skončení summitu Evropské unie belgický premiér Charles Michel. Země EU se podle očekávání na vrcholné schůzce neshodly na reformě azylového systému a právě státy V4 k tomu významně přispěly.
Konkrétně řekl, cituji: „Tím, že tvrdohlavě, opakovaně, systematicky odmítají prokázat aspoň minimální solidaritu (myšleno státy V4), otevírají automaticky politickou debatu o schengenském prostoru, ve skutečnosti právě otevírají otázku jejich vlastního setrvání v schengenském prostoru. To, co říkám, podporuje stále více a více lidí u jednacího stolu…. Není možné, aby některé země považovaly EU za bankomat, ze kterého mohou dostávat podporu na svůj hospodářský rozvoj, a zároveň odmítat princip solidarity v otázce migrace…Pokud budeme zneužívat migraci jen kvůli volbám, což se děje všude v Evropě, oslabíme Evropu tím, že ji budeme prezentovat jako neschopnou navrhnout její zásadní řešení…“
(https://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/belgicky-premier-zpochybnil-clenstvi-zemi-v4-v-schengenu_506901.html)
Osobně mi taková reakce přijde zcela logická. Čtyři středoevropské státy, které nebyly migrační krizí nijak významně zasaženy (vyjma Maďarska, které krátkodobě čelilo invazi uprchlíků, kteří však díky vstřícnosti západoevropských států rychle z Maďarska přesídlili), se dnes chovají, jakoby tento problém vůbec jejich nebyl. Alibismus v otázkách řešení migrace se dá dobře dokumentovat na komentáři našeho premiéra. Andrej Babiš ve svém vyjádření odmítl návrhy azylového systému s tím, že migrace se má řešit ve státech, odkud migranti přichází.
Migrace se jistě má řešit v těchto státech, a to, myslím, ze stonásobně vyšší energií a stonásobně vyšším rozpočtem (nezbavíme se tedy odpovědnosti tak, že někam pošleme padesát vojenských policistů a deset pozorovatelů), ale migrace byť ve významně menší míře stále pokračuje (a logicky stále pokračovat bude) a problémy se stávajícími migranty hostitelské země stále řeší a řešit budou. Je tedy naprosto nezpochybnitelným požadavkem států, které se díky své geografické poloze, vyšší životní úrovni a snášenlivějšímu obyvatelstvu staly cílem migrantů, požadovat od nepostižených členských zemí pomoc. Myslím tím faktickou pomoc, ne populistické žvanění na summitech.
Význam Evropské unie nespočívá jen v ekonomické výhodnosti. Členství je i morálním závazkem ve smyslu partnerství a spojenectví. Žádné partnerství se neobejde bez potíží, pocitů, že je s někým manipulováno, že jiný využívá své dominance a podobně, ale žádné partnerství nemůže dobře fungovat, pokud ho někdo zneužívá, pokud je někdo spojencem a partnerem pouze z vyčůranosti, a nikoli z přesvědčení. Rozhodně bych si nepřál, aby se Česká republika nebo jiný stát Visegrádu dostal do situace, kdyby byl zcela závislý na pomoci svých partnerů z EU. Předpokládám ale, že bychom jejich pomoc považovali za samozřejmost. Dnes oni považují za samozřejmost podporu při řešení problémů, do kterých se z výše uvedených důvodů dostali.
Máme šanci se i bez velkých investic a rizik prezentovat jako ti partneři a spojenci, kteří, když je třeba, tak nezklamou. Bohužel jsme zatím téměř vždy tuto šanci promarnili. Promarnili jsme i možnost se přes svůj relativně malý členský význam stát významnými díky svým zásadovým postojům. Je to škoda a v budoucnu na to můžeme jen doplatit.
