Papež by asi měl, ne? Kdyby nevěřil, neměl by být papežem. Bylo by to pokrytectví globálního rozměru. Tato otázka mě napadla v souvislosti s tím, že aktuální papež František mi přijde jako vzdělaný, moudrý a slušný člověk.
Tak – a právě se mi s minimálním úsilím patrně podařilo urazit všechny věřící, kteří se považují za vzdělané, moudré a slušné lidi. A jelikož se za alespoň jedno z toho považuje asi každý, tak vlastně všechny věřící (doufám, že se ozvete). Přestože nemám v úmyslu jakkoli hodnotit Svatého otce, vskutku mě určité obecné principy napadly ve spojitosti s výroky tohoto nebývale liberálního pontifika.
Jelikož jsem ateista (a nejen proto), mohla by být sama podstata papežství v nějakém principiálním rozporu s mým přesvědčením. To proto, že lze veškeré pro mě pozitivní myšleny a postoje hlásat i bez náboženské víry (tím spíše bez náboženství a církve). Ale jak oslovit co nejvíce lidí, když drtivá většina obyvatel naší planety jsou věřící, jinak než skrze víru? Pokud by byly ony pohnutky ušlechtilé, dal by se tento podvod ještě ospravedlnit, ale ono to funguje samozřejmě i obráceně. To však už není žádná teorie, zneužívání víry pro lumpárny je historicky osvědčenou metodou.
I když se budu sebevíce snažit, nesvedu se vžít do myšlení věřícího člověka. To mi sice nikterak nebrání jeho názory tolerovat i respektovat, ale vždy zůstane určitý stín nepochopení. Logicky to platí i opačně, těžko mohu po věřícím chtít a by se nějak snažil ztotožnit s mým ateismem. Může být pro něho i těžko pochopitelný. Vzpomínám si v této souvislosti na diskuse s lidmi jiných náboženství, kteří by vůbec neměli problém, že jsem křesťan, ale nechápali, že nevěřím žádným způsobem v žádného boha, navíce jim to ještě spojovalo s ateismem státním, na který neměli nikterak pěkné vzpomínky.
Náboženská víra může nepochybně sloužit ke kultivaci člověka, může mu stanovovat správné způsoby chování a určovat obecně dobré společenské normy. Podotýkám, že v každém náboženství, a to i v těch, kterým z dobře i těžko pochopitelných důvodů nasazujeme psí hlavu. Žádné náboženství není principiálně veskrze špatné, vždy záleží na tom, co si z něho kdo vezme a jak to aplikuje v reálném životě. Vždy může být inspirací k dobrým skutkům. Mnohem populárnější je však jeho zneužití.
Nechme papeže a předpokládejme, že v boha věří. Třeba věří ještě „intelektuálnějším způsobem“ než prezentuje, ale to je jeho věc. Co však takový americký prezident, který při prezidentském slibu přísahá na Bibli (ten aktuální přísahal hned na dvě), věří, nebo je to jen tradice? A co prezident český? U nás to sice moc velká tradice není (také se proto na Bibli nikde nepřísahá), ale i věřící je volič a církev má po restitucích i daleko větší ekonomickou moc, takže ignorovat tuto oblast, by byla taktická chyba.
V Rusku zase, které bylo desetiletí vystaveno působení bolševického ateismu, se z náboženství stal nový tmelící prostředek nacionální soudržnosti. Jestli byl hluboce věřícím člověkem bývalý agent KGB, může sice vyvolat pochybnosti, ale teď to tak vypadá. Asi svoje komunistické přesvědčení předstíral a náboženské zatajoval. Ale i v jiných, nám bližších státech je náboženství spojeno s nacionálními projevy. Pochopitelně v katolickém Polsku, ale i na Slovensku, ve kterém je ne nevýznamnou politickou silou spojováno náboženství s nacionální tradicí „Slovenského štátu“, což je pro mě osobně těžko stravitelné (tento státní útvar měl například přísnější rasové zákony než nacistické Německo, v jehož područí byl).
Paralela s hojně diskutovanou problematikou islámu mi přijde také hodně zřetelná, je však zajímavé, jak rozdílně jsou často tyto fenomény hodnoceny. Využití katolických, protestantských nebo pravoslavných církví pro politické a mocenské cíle je v lepším případě chápáno jako jejich zneužití, kdežto islám mnozí chápou jako zvrácené náboženství, kvůli kterému se děje to, co se děje. Přitom podobnost oněch metod „práce s náboženstvím“ je do očí bijící. Jak sjednotit politicky i ekonomicky rozvrácený stát? Co je nám všem společné? No přeci jediný bůh a náš jediný správný způsob jak ho vyznávat. K tomu je dobré přidat naši slavnou historii (a to, i když moc slavná nebyla; to je vždy subjektivní hodnocení).
Byly a jsou zcela zavrženíhodné jakékoli restrikce proti náboženskému přesvědčení i církvím, to jistě do civilizovaného světa nepatří, ale na druhou stranu mi přijde správné udržovat náboženství v oné duchovní nadstavbě lidské víry, respektive bránit tomu, aby se stala mocenským, politickým a třeba i válečným nástrojem. Poněkud paradoxně k tomu může přispět velká míra tolerance k projevům v osobní rovině věřících a naopak striktní přístup v rovině veřejné. V islámských zemích je to boj proti silám, které se snaží o změnu sekulárních států na náboženské (nebo omezování principů sekulárního státu), což by mělo být v Evropě samozřejmé, a v naší civilizaci to může být nepřijatelné posilování vlivu církve jejím prorůstáním do politických a ekonomických struktur, stejně jako populistické apely na historické nacionální spojení církve a státu.
A potřebuje-li někdo nějaká ideologická a praktická vodítka, není nic snazšího, než se seznámit se sto let starými myšlenkami a postoji T. G. Masaryka (třeba v Peroutkově Budování státu nebo v Čapkových Hovorech s TGM). Ono to totiž není nic nového pod sluncem, tyto principy byly definovány a praktikovány (a v meziválečném Československu myslím velmi dobře) už mockrát, ale přijde mi někdy, že jsou lidé v tomto směru nepoučitelní.
