Je to tak, že lidé něco uvidí a pak tomu uvěří? Nebo je to tak, že něčemu uvěří a pak všechno, co vidí, zapadne do jejich schématu? Jsem založením skeptik, což jen umocňuje fakt, že jsem na vlastní oči spatřil UFO.
Stalo se to před mnoha lety v Křižíkově ulici v pražském Karlíně. Připadá li vám toto místo málo vhodné pro výskyt létajícího talíře, vězte, že i když je to místo překvapivé pro takové sledování, není tím méně autentický ten prožitek. V „oblasti 51“ v Nevadě, či v okolí řeky Tunguzky to nepřekvapí asi nikoho, tam je patrně výjimečné UFO nespatřit, ale Karlín?
Ne snad, že by v Karlíně v té době nebylo možné spatřit obrázky jako z jiného světa. To tedy ne. Bylo to pár let po revoluci a vyhlášená pražská periferie se počala pomalu měnit v to, čím je dnes již z velké části, ve čtvrť plnou sídel nadnárodních firem, luxusních restaurací a apartmánů. Tehdy tento proces teprve začínal, a tak bylo možné na jednom místě spatřit „Hlasovi exkluzivní Romy“ u jednoho baru s byznysmeny, limuzíny zaparkované vedle dvoukoláků bezdomovců a babičky krmící holuby společně s prostitutkami, které si v té době oblíbily karlínský „Central park“. Starousedlíci zvědavě nakukovali za ploty stavenišť, kde se tovární haly začaly měnit v něco zjevně potřebnějšího.
Žil jsem tam v té době se svojí první ženou a atmosféra Karlína mě okouzlovala. Mě jsem rád ty kontrasty, měl jsem rád procházky po zpustlé severní stráni Vítkova, po nábřeží s viaduktem a měl jsem také rád jednu restauraci na rohu Karlínského náměstí.
Toho večera jsem se docela pozdě vracel právě z onoho podniku. Chápu, že tím hned v úvodu vyvolávám jakési podezření, ale je to autentický zážitek, takže nebudu nic tajit.
Nevím jak vy, ale já jsem při nočním návratu z restaurace velmi vnímavý, nebál bych se říci, že až senzibilní. Při cestě domů zmíněnou Křižíkovou ulicí jsem nasával chladný vzduch ztichlé čtvrti, vnímal vzdálený cinkot nočních tramvají, který jako hradba zeslabuje Negrelliho viadukt, jenž v té době sice nerozděloval Evropu, ale odděloval rušné centrum od klidnější periferie a vzpomínal jsem na příjemnou diskusi s přáteli. Jedním z témat, která se toho večera probírala, bylo i téma mimozemských civilizací. Moji spolubesedníci v této věci víceméně sdíleli můj pesimismus, takže se v rozpravě často kritizoval pan Däniken a jemu podobní.
Těšil jsem se domů a byl jsem, tak říkajíc, smířen se světem. A právě v té chvíli, při pohledu nad slavný viadukt, jsem to uviděl. Světla. Jasná světla, která byla díky úhlu mého pohledu vysoko nad všemi možnými světly lamp a domů. Prvotní myšlenku o letadle či vrtulníku ihned rozptýlil jejich zvláštní pohyb. Ta světla, a tušení tmavé těleso mezi nimi, se bláznivou rychlostí pohybovala horizontálním i vertikálním směrem, popírajíce všechny zákony setrvačnosti.
Tak měl přeci pravdu Ludvík Souček, napadlo mě bezděčně. Promnul jsem si oči a znovu jsem pohlédl na tmavý pruh oblohy nad viaduktem a vzdálenými střechami domů. Obraz se nikterak nezměnil, to světélkující těleso tam bylo stále. Jeho kontury byly neznatelné, takže se dala špatně odhadnout jeho velikost. Stál jsem konsternovaně na chodníku pod viaduktem jako agent Mulder a říkal jsem si, že moje Sculyová zase nic nevidí, protože odmítla mé pozvání do restaurace.
Neměl jsem samozřejmě fotoaparát a mobilní telefony v té době měly velikost telefonních centrál doby dnešní. Bloudil jsem pohledem ulicí, hledaje nějakého dalšího svědka, ale ta podívaná byla určena jen pro mé oči. Vždy to tak přeci bývá.
Mezi oblouky viaduktu vanul svěží vítr, který přenášel k mým uším od tajuplného předmětu jakési tlumené vibrace. I vzduch byl jakoby zelektrizovaný a já jsem se bezděčně podíval na hodinky, protože časový posun, jak je všeobecně známo z příslušné literatury i kinematografie, se dal čekat každým okamžikem. A pak jsem to uslyšel to táhlé zadunění. Jakoby neviditelný bubeník rozvířil desítky tympánů. Frekvence úderů se již stupňovala za hranu pozemských možností. Hluk se blížil a já stál jak přikovaný se vzdutým kabátem, zježenými vlasy v očekávání příštích vteřin.
Elektrická drezína přejela po viaduktu neobvykle rychle a svým průjezdem rozbila světla kosmického korábu na tisíce malých světýlek, které se snesly z mokrých trolejí na koleje pod nimi. Z větrem rozvlněných trolejí, které zprostředkovaly ten úkaz, zbyly jen vlnky rozvibrovaných drátů Dunění tympánů doznělo a ulice zešedla. Kolem mne přejel taxík a z oken protějšího domu zaznělo finále manželské hádky. Čas se vrátil do svých obvyklých mezí.
Stál jsem stále na stejném místě v rozpacích a očividně zklamán. Kdybych odešel o chvíli dříve, mohl jsem se směle přiřadit k těm, kteří setkání s UFO zažili a nic je nepřesvědčí o opaku. Takto jsem jen na chvíli uvěřil iluzi. Ne poslední, které mě čekaly. Víra je mocná a prozření někdy trochu bolí.
