Mizerné volební preference Trikolory pro mě nejsou překvapivé. Smysl této strany chápu pouze jako vyjádření touhy po politické kariéře, která je obecnou příčinou roztříštěnosti politického spektra, což vnímám jako jasné negativum.
Trikolora viditelně mobilizuje. Je to pochopitelné, protože očekávaný nástup dravce do poněkud zahnívajícího rybníčku české politiky se nekoná, což může být jistým zklamáním pro ty, kdo spatřovali ve svém angažmá rychlý vstup do vysoké politiky. Faktem však je, že tato partaj zatím nenabídla nic, co by jí zaručilo byť jen parlamentní minimum. Krysy opouštějí loď a tonoucí se chytají stébel, která mohou mít i podobu agitačních článků.
Ambiciózní politikové si patrně mysleli, že když se to povedlo Babišovi a jeho spolupracovníkům, proč by se to nemohlo povést také jim? Možná zapomínají, že na politickém výsluní je místo jen pro jednoho populistu, a to pro toho, kdo hodně zainvestoval, poučil se z chyb, které onehdy udělaly Bártovy Věci veřejné, a který využil fatálního selhání do té doby dominujících stran, tedy zvláště ČSSD a ODS.
Myslím si, že touha po moci a dominanci již asi nebude nikdy výrazně naplněna u aktuálně „malých“ stran, jako jsou TOP 09, STAN, KDU-ČSL či Zelení. Lidovci budou patrně i nadále sdružovat určitou relativně malou ale stabilní komunitu politicky činného křesťanstva, ale nepředpokládal bych, že tato komunita bude výrazně růst. TOP 09 i STAN dle mého soudu nezbývá nic jiného, než se v budoucnu spojit s dalšími podobně orientovanými partajemi.
Určitý prostor (snad ne příliš velký) tu zbude vždy pro extrémisty, ať už pro komunisty, nacionalisty nebo radikální ekology. Domnívám se, že i relativně úspěšná Pirátská strana se blíží ke svému preferenčnímu maximu, neboť si nedovedu představit, že by tato strana mohla oslovit třeba třetinu voličů. Není to dle mého soudu vůbec reálné s ohledem na demografické složení naší populace. I Piráti se měli stát spíše výraznou frakcí nějaké středopravé „superstrany“ než samostatným subjektem.
Z výše uvedeného je asi patrné, že za optimální politický model považuji soupeření dvou silných politických stran, jakési „demokratické pravice“ a jakési „demokratické levice“, jako je tomu v případě některých vyspělých demokracií. V takovém systému toto uspořádání často doplňuje několik menších politických stran, které oslovují voliče něčím specifickým. Kromě zmíněného radikálního vyhranění to může být prvek národnostní, regionální nebo třeba náboženský. I přes určité nebezpečí ze strany ideologií si myslím, že právě zásadní ideje mají být tím principem, který vytváří a rozděluje politické subjekty.
Tento model také považuji za atribut vyspělého státu, a naopak stav u nás nebo na Slovensku (ale třeba také v Itálii i jinde) vnímám jako krok zpět do kategorie „rozvojové země“, kde místo toho, aby se v rámci stávajících stran respektovaly postoje jednotlivců a různých názorových proudů, zakládají se i z touhy po moci ambiciózních politiků nové politické subjekty. Taková situace pak může neobyčejně vyhovovat jediné velké „straně jednoho muže“, která je schopna udržet si jednotu. Není to skrze ideje, ale skrze peníze a hmotné i nehmotné benefity, což je možná ten nejúčinnější „tmel“. Jakoby si příslušníci ostatních partají ani neuvědomovali, že tento stav ohrožuje zdravou politickou pluralitu a tím i demokracii jako takovou.
Trikolora se podle mého názoru stala typickou ukázkou tohoto zcestného vývoje. Chápu, že někdo může nabýt pocitu, že právě on budu tím, kdo všechno změní, všechny přesvědčí a všechny oponenty převálcuje, ale soudný člověk, který nepropadne zhoubnému vlivu vlastního přebujelého ega, by si však měl uvědomit, že k tomu je třeba něco zcela zásadního nabídnout. Nechci být příliš sarkastický, ale zásadní postoj k maturitě z matematiky, ke Gretě Thunbergové a v očích mnohých zkompromitovaný tatínek je poměrně ubohá nabídka. Budu-li naopak korektní, můžu s klidem říci, že se mi ledaskteré programové body této strany docela líbí, ale k přesvědčení zásadního množství voličů je toho třeba mnohem více.
