Rozmohl se nám tu takový nešvar, a to sekat krimiseriály jak Baťa cvičky. Při každém zhlédnutí nějakého nového díla se nemohu ubránit pocitu, že všechno už bylo vymyšleno, napsáno a natočeno. Nicméně to asi pořád někoho baví.
Nejdříve si dovolím takové malé zamyšlení nad samotným žánrem. Vlastně je to několik žánrů: klasická detektivka, kriminálka, akční drama s kriminální zápletkou, psychologické drama s detektivní či kriminální zápletkou, krimikomedie, detektivka nebo kriminálka se sci-fi či fantasy prvky a pak také cosi, coby se dalo nazvat policejní reality show.
Možná je zbytečné na to upozorňovat, ale všechno jsou to zábavné žánry a vždy také fikce, a to bez ohledu na to, jestli autor je či není inspirován skutečným příběhem a skutečnou policejní praxí. Upřímně řečeno mně osobně je úplně ukradené, jestli se někdo pokouší (pochopitelně marně) rekonstruovat skutečný příběh, nebo jen fantazíruje. Je to zábava, takže jediným mým kritériem je to, jestli mě to baví, nebo nikoli. Snad proto mám rád klasickou detektivku.
V rámci tohoto klasického žánru totiž asi nikdo neřeší a řešit nemusí, je-li třeba skutečný Sherlock Holmes i pes baskervilský. Jako v jiné literárním, potažmo filmovém a televizním zpracování oceňujeme fantazii a zručnost autora, případně um těch, kdo převedli příběh do „obrázkové podoby“. Čím více se na opak autoři snaží zrealističtit příslušné dílo, tím více se zaměřujeme na blbosti, které zjevně realistické nejsou. Třeba že standardní český kriminalista vytáhne pistoli jednou za pět let a vystřelí s ní na člověka jednou za život, ne každé pondělí v 20:15.
Všímám si toho, že doba si žádá akci a s ní i požadavek, aby to bylo jako doopravdy. Co na tom, že doopravdy je práce kriminalisty pro pozorovatele nudná až k zbláznění. Proto mi asi také z té plejády slabomyslností poněkud vyčnívají výtvory Jiřího Stracha. Úspěšný tvůrce pohádek totiž i k tomuto žánru přistupuje jako k pohádce a vůbec se tím netají. Proto také jsou jeho jednotlivé postavy ve své charakteristice výraznější, než tomu bývá ve skutečnosti, což platí i pro zápletky, které v reálném světě zločinu bývají většinou velmi banální.
Zamyslel jsem se nad tím po shlédnutí druhého dílu krimisérie Docent, respektive při četbě několika výrazně kritických recenzí. Všiml jsem si, že kritikům všeho druhu nejvíce vadí to, co je, jak bylo výše uvedeno, typické pro detektivní či kriminální fikci, tedy že jsou postavy po všech stránkách výraznější a vyhraněnější, než je běžné, že příběh i děj se jeví poněkud bizarně a jeho rozuzlení jistě také nebude tuctové. Jako by snad někomu vadilo, že je Holmes učiněný asociál, že kreativita padoucha Stapletona je naprosto absurdní a že se na zločinech odehrávajících se v ideálních kulisách podílí doga, jež je, jak známo, typickým gaučákem.
Když se ještě vrátím k žánrům, tak si kladu otázku, proč byly a stále jsou tak oblíbení Hříšní lidé města pražského? Odpověď je prostá: kouzlo prvorepublikové Prahy, humor, skvělé herecké výkony a zajímavé detektivní zápletky často s překvapujícím rozuzlením. Z podobného důvodu jsou dle mého soudu tuzemským vrcholem žánru detektivní povídky Karla Čapka, které ukazují autorovu fantazii, ale jsou také prolnuty čapkovským lidstvím. Napadne snad někoho přemýšlet o jejich faktické autentičnosti?
Na začátku jsem vyslovil kacířskou myšlenku, že všechno bylo již vymyšleno, napsáno a natočeno. Samozřejmě to tak není, ale je jistě stále těžší, vymýšlet něco, co tu ještě nebylo. Touha po originalitě tak často, a to zcela ve všech uměleckých směrech a žánrech, přivádí autory k tvorbě takových šíleností, že někdy až zůstává rozum stát. A tak si říkám, kolik třeba těch Čapkových povídek stále čeká na své zfilmování a jaký by to mohl být s dobrými herci vedenými zkušeným režisérem hezký počin.
