Většina odborníků se shoduje na tom, že čínská medicína je založena na placebu, tedy na pocitu, že nám něco pomáhá a tím pádem se cítíme lépe. Někdo si možná myslí, že i čínské investice nás vyléčí, ale ony slouží jen "léčitelům".
Určitá část čínské medicíny opravdu funguje. Funguje sice většinou na jiných principech, než je prezentováno, ale může mít i pozitivní dopad. Stejně tak obchod s Čínou může být pro nás prospěšný, ale nesmí se zakládat na onom placebu, tedy na pocitu, že něco správně a přínosně funguje, když tomu tak není. Ten libí pocit časem odezní a zůstane jen kocovina z nenaplněných ambic a nedoléčené nemoci. Léčitelé a jejich náhončí si však mohou mnout ruce. Oni jen získali a pokud snad na něčem tratili, tak pouze na své pověsti, na které jim však už dlouho vůbec nezáleží.
Asi nemá smysl dál hledat a rozvíjet nějaké prvky podobnosti čínské medicíny a ekonomické politiky. I ty výše uvedené nelze brát úplně doslova. Daleko více alarmující by pro nás mělo být, jak se obecně prezentuje čínská politika, a jak prostřednictvím ekonomiky působí. Čína je imperiální mocnost, která již před mnoha lety započala ekonomikou kolonizaci malých (i větších) chudých zemí v Africe, v Asii i v Jižní a Střední Americe. Mnohde se již nedá mluvit o kolonizaci ekonomické, ale kolonizaci jako takové, protože se příslušná země stala na Číně již zcela závislou.
Zájmy Číny nejsou už dávno jen ekonomické, ale stále více imperiální. Jde jí o získávání moci a vlivu, který se pak dá zhodnotit ekonomicky, ale má také pro Číňany ono kouzlo pocitu velmoci, která může diktovat komukoli cokoli. Něco podobného jsme sami pocítili na vlastní kůži v případě bývalého Sovětského svazu. Mocenské choutky mají pochopitelně i jiné velmoci, ale ty, pokud si (jako třeba USA) vytvořili nějaký demokratický systém, je nemohou naplňovat zcela svévolně. Nedovolí jim to principy partnerství s jinými státy a zvláště pak jejich vlastní občané, kteří jsou vždy ve finále těmi, kteří nakonec rozhodnou.
Řadoví čínští občané naopak moc velký vliv na politiku své země nemají. Sama ekonomická úspěšnost Číny je založena na levné pracovní síle a centrálnímu řízení, kterému se povedlo skloubení prvků tržní ekonomiky, komunismu a různých feudálních nástrojů. Proto je také čínský systém, jakkoli je úspěšný, zcela nepřenosný do vyspělých evropských státu, a není to jen zcela jinými obecnými podmínkami, ale i tím, že žádný průměrný Evropan by nechtěl mít životní úroveň průměrného Číňana a žít v režimu, jaký panuje v Říši Středu.
Z těchto důvodů mi není jasné, co by se západoevropské a středoevropské demokracie měly od Číny učit. S Čínou může být jistě výhodné obchodovat, může být zajímavé na obrovském čínském trhu podnikat a samozřejmě že lze přijímat výsledky práce čínských odborníků, ale v případě systémových, natož politických idejí je to zcela absurdní. Čínské investice jsou pak, jak bylo výše objasněno, velmi nebezpečné. Kladu si tedy otázku: Čím je pro českého prezidenta Čína tak přitažlivá? Odpověď je patrně velmi prostá. Obávám se, že je to pouze ono placebo osobní prestiže, které mu čínští (a také ruští) představitelé dopřávají. Politikům v demokratických zemí je spíše pro smích nebo pro pláč. Dělá-li čínská medicína prezidentu Zemanovi dobře, ať ji vesele užívá, ale ať si nebere jako rukojmí stát, kde se stal prezidentem.
