„Ticho, povídám! Tak ticho!“ Starší muž divého pohledu po pás vykloněný z okna se zaťatou pěstí hrozil někam směrem ke mně. Já jsem však byl tichý jako pěna.
Docela jsem se lekl a zpozorněl i můj pes otočiv hlavu, což je v jeho flegmatickém vnímání světa mimořádný výkon. Chvíli jsme si mysleli, že ten řev je určen nám, ale z obsahu těch slov jsem záhy poznal chybu úsudku. Onen muž adresoval svá slova starší dodávce, která se u druhé strany silnice rozhoukala. Houkání to bylo hlasité a nadmíru pestré. Hasiči, záchranka, jakési táhlé zvuky mimozemských sfér, výstražné zvonění zavírajících se dveří autobusu a hned zase krátká staccata jakoby odpočítávající vteřiny do výbuchu. To vše vyluzoval ten vůz asi v desetivteřinových sériích, které se po chvíli začaly opakovat. „To ten vítr,“ řekl jsem směrem k Síriovi. Opravdu hodně foukalo a náraz větru se patrně opřel do velké boční plochy auta a aktivoval alarm.
„Ticho!“ zaznělo z okna ještě dříve, než jsme minuli místo toho podivného dialogu. Oba diskutující měli neměnnou slovní zásobu, i když vůz byl stále výrazně pestřejší. Muž se dožadoval ticha a nadávky, které následovaly, už byly málo slyšitelné, protože směřovaly dovnitř domu, snad k někomu dalšímu.
„Proč ten člověk tak nelidsky řve?“ zašeptal jsem si sám pro sebe. Napadlo to asi pouze mě, protože Sira už tato záležitost absolutně nezajímala. Jelikož se nezdálo být pravděpodobné, že alarm auta je na nějaké hlasové ovládání, působily ty výkřiky ke zjevně neživé věci poněkud komicky. Pokračovali jsme po chodníku dále ulicí a se slábnoucím řevem mě napadlo, jak zbytečné je někdy zvednout hlas a vlastně i vůbec promluvit. Nejen na věci, což je samo o sobě absurdní, ale jinak velmi běžné, ale i na lidi, které tímto často změníme na neživé objekty, od kterých se slova odrazí kamsi do nekonečného prostoru a výsledný efekt bude jako u té dodávky: cyklicky se opakující fráze a po vybití baterky nastane ticho. U auta kýžené, leč sebevražedné a u člověka smutné.
Křičíme často tam, kde stačí mluvit šeptem a mluvíme často, když to vůbec není potřeba. Když nás něco nebo někdo zlobí, ruší a obtěžuje, a to často něčím, co ani nemůže ovlivnit - kvůli silnému větru třeba. Paradoxně bývá někdy ticho tehdy, kdy má zaznít minimálně rozhodný hlas. To když se děje bezpráví, když někdo někomu ubližuje – a to i v naprostém bezvětří.
