S prosazováním restrikcí by nebyl problém, lidé by měli jednotné informace, které by je nemátly, nikdo by nezchudl, protože by všichni chudí byli, a covid by, když ne fakticky, tak z rozhodnutí strany a vlády přestal existovat.
Je to tak, na slova starých bolševiků začíná docházet. Vyjma úplných pomatenců komunisté dobře věděli, že komunistická společnost je nemožná utopie, ale báječná (pro vyvolené) je ta cesta, stejně tak i příčetní zastánci liberální demokracie vědí, že žádná zcela liberální a zcela demokratická společnost nemůže trvale existovat, ale cesta k ní může být naopak tou smysluplnou. Zcela zásadním je v tomto smyslu princip moci, která musí existovat, aby mohl existovat systém, ale musí být náležitě udržována v určitých mezích, jejichž překročení je právě oním fatálním aspektem narušujícím balanc mezi totalitou a anarchií.
Není těžké naroubovat takovou úvahu na současnou situaci. Totalitní režimy se s pandemii dovedou vypořádat daleko lépe, což evokuje otázku, jestli tedy nenastal dobrý důvod se k nějaké takové „totalitě s lidskou tváří“ vrátit? Možná si někdo už teď říká, že nám vlastně ani nic jiného nezbývá, že pokud bude tento stav ještě nějakou dobu trvat, bude tak jako tak nastolen systém ne nepodobný reálnému socialismu. Dojde ke spontánnímu znárodnění, protože bude zlikvidována část živnostníků státem nesubvencovaného podnikatelského sektoru. Pak už jen stačí z bývalých živnostníků učinit státní zaměstnance, ze soukromých firem státní (s polostátními firmami a velkými koncerny nebude žádný problém, tam je to skoro jedno), ještě se trochu utáhnou šrouby ohledně občanských svobod, což v rámci nouzového stavu jde snadno, a máme tu socík jako vystřižený.
Ono to může vypadat jako taková neblahá utopie, ale pokud bude stát podnikatele a zaměstnance restrikcemi poškozených subjektů i jen dlouhodobě dotovat, stanou se ti na státu zcela závislými a tím pádem je už jen krůček k tomu, aby byly fakticky „zestátněni“. Jsme také svědky pokusů o navyšování pravomocí policie, zpřísnění trestů za nerespektování restriktivních nařízení vlády, s omezováním svobody pohybu apod. Všimněme si, že vláda by dle příslušného manuálu měla, respektive chtěla, vládnout v nouzovém stavu prakticky do stavu nulového výskytu infekce covidu u obyvatel, což je stav, který vůbec nemusí nastat. COVID -19 se pravděpodobně časem stane jedním z mnoha koronavirů, které tu s námi budou i nadále a v nějaké své formě se jako mnohé jiné infekční nemoci opět přihlásí. Mimořádná opatření jsou přeci nutná jen pro stav epidemie, který má svá dřívější jasná kritéria.
Již vícekrát jsem vyjádřil názor, že podstatou současné pandemie je v prvé řadě její etický rozměr, projevující se volbou či určitým balancem mezi ochranou zdraví a životů a dopady restrikcí. Jedním z oněch dopadů je právě omezení práv a svobod občanů a s tím spojený nárůst práv státu, coby mocenského a represivního nástroje, který se prosazuje i v ekonomice. Asi je užitečné si uvědomovat, že se nepohybujeme v kategorii dobré versus špatné. Podstatou problému je to, že každý na základě svých osobních specifik vnímá onen balanc jinak, jinak se k problematice staví ohrožení a neohrožení, jinak to vnímají empatičtí a sobečtí, jinak odpovědní a nezodpovědní a pochopitelně jinak i ti mající zodpovědnost vyplývající ze své pracovní náplně a svých funkcí a ti, kteří ji mají jen sami za sebe.
Působí bezohledně a neodpovědně, když se mladý a zdravý člověk staví proti restrikcím, ale vezměme v potaz, že osobní svoboda a životní styl nejsou jen nějaké prázdné pojmy. Vzpomeňme si, že za faktickou podstatu těchto pojmů v minulosti lidé i umírali či riskovali život, bylo to v jiných situacích, ale podstata je stále stejná. Jinými slovy nelze asi úplně klidně říci, že na základě ideologie postavené na záchraně životů ohrožených lidí, stojí za to se dostat do stavu ekonomické bídy a bídného stavu osobní svobody a demokracie jako takové.
Mám-li nějakou zcela zásadní kritiku směrem k současnému establishmentu, tak je to právě to, že nedokázal systémově ochránit nejohroženější skupinu obyvatel, tedy staré a nemocné občany, a místo toho vrhl obrovské lidské a materiální prostředky na vymáhání dodržování nařízení běžnými občany, živnostníky a firmami. Kdyby každý policajt nyní nucený vykonávat kontrolu toho, jak kdo má nasazenou roušku na refýži či na to, jestli někde v osm opravdu zavřeli hospodu, místo toho pomáhal zajistit ochranu lidí v ústavech, zdravotnických zařízeních, domovech seniorů i v jejich bydlištích, mohli jsme být v situaci, kdybychom měli mnoho nakažených, ale málo zbytečně zemřelých.
Možná jsem se dotkl toho, co dle mého soudu má stát prioritně dělat, k čemu vlastně stát je. Nemohu se zbavit poněkud nepříjemného pocitu, že právě současná krize názorně ukazuje, jak špatně tento stát funguje, a to jak na základě osobní neschopnosti, nekompetence i ohledně obecného nadřazování osobních zájmů politiků nad zájmy veřejné, tak i jak se obecně veřejná služba státu, jeho orgánů a institucí mění na samoúčelného molocha, jehož jediným cílem je posilování své vlastní moci. V názvu článku jsem s nadsázkou konstatoval, že by se nám teď hodil totalitní režim. Již bez nadsázky je patrné, že si to uvědomují i jiní a intenzivně na nastolení takového stavu pracují. Je dost možná vhodná chvíle se tomu vzepřít, a to i za cenu určitých obětí.
