Je mi ctí poblahopřát hlavě státu a jeho právníkům k úspěšnému absolvování soudního procesu, a to i přesto, že je to vítězství předvídatelné a dílčí. Žalující strana se jistě drze odvolá, ale to nevadí. Pane prezidente, vydržte!
Přiznejme si, že jsme nic jiného ani nečekali. Dobře víme, že prezident je prakticky nežalovatelný, stejně jako prezidentská kancelář, a případná omluva Ministerstva financí, které se neomlouvá ani za likvidační praktiky svých „jednotek rychlého nasazení a pomalé nápravy“, by byla působila asi divně. Navíc je celé obvinění hlavy státu zcela absurdní.
Pan prezident se také již omluvil za to, že článek, ze kterého tak trefně a přesně díky své fenomenální paměti citoval, nenašel. To se přeci může stát každému z nás. Někoho správně a spravedlivě označíme za amorálního jedince, a pak jenom prostě nenajdeme důkaz, na základě kterého jsme tak učinili.
Představte si, co by se stalo, kdyby soud žalující straně vyhověl. Všichni bychom se mohli začít soudit za to, co by o nás nebo naších blízkých někdo někde řekl, a na druhou stranu bychom se měli bát něco o někom říci a v obavě ze žaloby bychom museli archivovat všechny naše písemné či virtuální zdroje.
Osobně si myslím, že již dávno měl být přijatý zákon, který by jednak znemožňoval veškerá soudní, ale i verbální napadení pana prezidenta, urážky jeho osoby i neuctivé posunky směrem k Hradu, a zároveň by v něm mělo být deklarováno, že vše, co pan prezident vyřkne, je nezpochybnitelná pravda. Předešlo by se tak zbytečným soudním procesům a také šíření protizemanovských nálad ve společnosti.
Poznámka:
Doufám, že po uveřejnění tohoto článku již nemůže mít nikdo, ani paní Krucic, pochybnost o tom, že jsem prodělal hlubokou sebereflexi, kterou právě blog Beaty Krucic nastartoval.
