Setkat se s tímto pojmem je poměrně snadné. Bývá součástí nabídek sexshopů, stejně jako běžné inzerce internetových obchodů a můžeme se s ním setkat i v seriozní historické literatuře, neřkuli v beletrii. Ale co to vlastně je?
Na úvod by se dalo uvést oblíbené rčení, že všechno je jinak. Španělské mušky nemají s mouchami nic společného a to, co se pod tímto názvem aktuálně legálně prodává, nemá mnoho společného s jedním z nejstarších afrodiziak.
Přestože název článku takové téma evokuje, nebudu se zabývat komerčními afrodiziakálními přípravky a nemohu v tomto smyslu posloužit ani nějakou osobní zkušeností. Osobní a do jisté míry i odbornou zkušenost naopak mohu poskytnout ohledně toho, co to ta„španělská muška“ je a jak skutečně působí na lidi a jiné živočichy.
To, co se španělskou muškou nazývá, se jmenuje se puchýřník lékařský (Lytta vesicatoria) a je to okolo jednoho a půl centimetru dlouhý brouk, který není nikterak mimořádně nápadný. Má protáhlé tělo s plnohodnotnými krovkami, takže běžného pozorovatele ani nenapadne spojovat ho s příbuznými majkami, naopak velmi nápadnými a velmi netypickými brouky s krátkými krovkami a bizardním zadečkem. Stejně jako ony, i puchýřník patří do čeledi majkovití, což jsou tvorové vylučující sekret obsahující jedovatou látkou kantharidin. A tímto se dostáváme k meritu věci.
Ale než se dostaneme k účinkům jedu a k jeho působení a použití, řekněme si ještě něco o jeho „výrobci“. Puchýřník lékařský je teplomilný druh, mnohem hojnější v jižní Evropě (proto ta „španělská muška“) a Asii než u nás. Obývá slunná stanoviště, kde okusuje listy různých druhů stromů a keřů a jeho početnější kolonie lze odhalit podle silného pižmového zápachu. To se týká dospělých jedinců, larvy mají neobyčejně zajímavý vývoj, velmi podobný i jiným majkovitým broukům. Kantharidin, jehož produkce se vyvinula nepochybně jako obranný prostředek, vylučují pouze samci. Během páření ho předávají samičce a ta ho dále přenáší na vajíčka. Vylíhlé larvy jsou označováni jako tzv. triungulini a jejich hlavním úkolem je samostatně vyhledat hnízdo samotářské včely a proniknout do něj, kde se pak živí medem a včelím plodem. Po několika dalších svlékáních se larva zakuklí a po přeměně v dospělého brouka opouští včelí hnízdo. Jen pro zajímavost, larvy majek mají trochu jinou „taktiku“, háčky na nohou se přichytávají na těla včel, která si je tak přenáší do hnízda.
Používání puchýřníků lidmi má velmi starou a velmi pestrou historii. Byl znám asi všem starověkým civilizacím. Byl používán jako jed i afrodisiakum ve starověkém Římě (údajně i manželkou Julia Caesara Octavianou) a ve starověké Číně byl puchýřník jednou z hlavních složek při výrobě zapáchajících, jedovatých a leptavých bomb (šlo o směs drcených těl puchýřníků, fekálií, arzenu a oměje šalamounku). V severní Africe se puchýřník pro změnu až donedávna používal (dost možná se někde používá stále) jako koření. Směs pod názvem "Ras el hanout" obsahuje malé množství rozdrcených puchýřníků, pepř, koriandr, římský kmín, kardamom, hřebíček, zázvor, skořici, sůl, chilli a muškátový ořech a používá se například při ochucení kuskusu. Ve středověku se odvar z puchýřníků uplatňoval při popravách a prášek nebo tinktura byly též farmaceutickou surovinou pro léky na velké množství nemocí od revmatizmu po vzteklinu. Ženám se dokonce podával jako prostředek pro přerušení těhotenství. Populární francouzský zvrhlík Markýz de Sade ho zase ordinoval prostitutkám při orgiích. Ještě v 19. století se také prodával v českých lékárnách výtažek z puchýřníků v podobě kapek na vypalování bradavic.
To vše mají na svědomí účinky kantharidinu. Ten totiž při nižších koncentracích vyvolává překrvení urogenitálního systému a tím napomáhá mužské erekci a zvýšené citlivosti u žen. Používání tohoto afrodisiaka však s sebou neslo vysoké nebezpečí předávkování, které způsobovalo zdravotní potíže nebo i úmrtí. Na povrchu těla působí leptavě a způsobuje, jak název živočicha napovídá, puchýře. Je zajímavé, že žáby, ptáci a někteří hmyzožraví savci jsou proti kantharidinu imunní, nicméně jed se kumuluje v jejich tělech a oni se tak stávají toxickými.
Při hledání materiálu pro tento článek jsem nalezl zajímavost uváděnou renomovanými českými biology Kůrkou a Pflegerem, ke které došlo v 60. letech 20. století v Československu: Jistý muž měl vyplatit vysokou finanční náhradu za újmu na zdraví ženě, kterou zranil při autonehodě. Aby se placení dávky vyhnul, podal jí jídlo připravené ze slepice, kterou předtím krmil puchýřníky. Žena na následky otravy zemřela.
Kantharidin patří mezi terpeny a chemicky se jedná o cyklický anhydrid kyseliny cyklohexandikarbonové. Tvoří bezbarvé krystalky bez zápachu a pro člověka je smrtelných už cca 30 miligramů. Jeden gram tak dokáže vyvolat příznaky otravy přibližně u pěti tisíc lidí. Látka samotná byla izolována již roku 1810 francouzským chemikem Pierem Robiquetem, ale konkrétní mechanizmus biosyntézy kantharidinu puchýřníkem není dosud přesně znám, ale velmi podobné látky dovedeme vyrábět synteticky. Při kontaktu s pokožkou vyvolává tato látka dermatitidu s bolestivými a hnisajícími puchýři. Nebezpečné je i zasažení oka, kdy může dojít až k oslepnutí. Po požití kantharidinu dochází k naleptání sliznic, krvácení do trávicího traktu, bolestem břicha, krvavým průjmům a zánětům močového měchýře. Při těžkých otravách může dojít i k nekróze ledvin nebo k srdečnímu selhání. Jedovatost kantharidinu spočívá v jeho schopnosti vyvolávat programovanou buněčnou destrukci. V současné době se provádějí výzkumy látek podobných kantharidinu, které by v budoucnu mohly vyústit na příklad v nové léky proti rakovině.
Na závěr, abych nevyvolal nějakou zbytečnou obavu z tohoto a jemu podobných broučků, uvádím, že jeden jedinec nemůže způsobit ani otravu ani nebezpečné poleptání kůže. Měl jsem puchýřníka několikrát v ruce a nestalo se mi nikdy vůbec nic, a ani u citlivějšího člověka by neměly nastat vážnější příznaky poškození kůže, než například po potřísnění mlékem z jedovatého vlaštovičníku, který se v lidové medicíně používá na „vypalování“ bradavic, nebo třeba při kontaktu s ropuchou či mlokem. Nepříjemný by byl jistě sekret v oku, ale tento brouk ho nijak nevystřeluje. Navíc setkání s tímto naším jedním z mála „regulérně jedovatých“ brouků je již pro přírodovědce spíše sváteční událostí. Na druhou stranu nelze jistě doporučit nějaké středověké experimentování s větším množstvím hmyzích tělíček, opatřených třeba na dovolené ve Středomoří. Spása pro muže starších ročníků spočívá asi v něčem jiném, ale to už bych se dostal zcela mimo svůj obor.
