„Nic nesplete člověka tolik, jako jméno vesnice. Třeba Hrdlořezy, "říká pan Werich v Lakomé Barce. Já bych řekl: „Nic vás nesplete jako jména ulic ve Vršovicích. To jste náhle úplně někde jinde, což podtrhne fakt, že máte lajku.
„Co je to za rasu ten váš pes?“
„To je fenka hovawarta.“
„Hova…co?“
„...warta!“
„To jsem teda nikdy neslyšel!“
Mlčím a říkám si v duchu: „Co já s tím mám asi tak dělat?“
Na pátý takový dotaz během jednoho odpoledne odpovídám: „To je taková přerostlá borderkolie!“
„Asi hodně přerostlá, že jo?“
„Hodně.“
Moc nelžu, aportuje jako průměrná borderka a jako asi jen jeden z tisíce hovawartů, a kdyby byly borderkolie úplně černé, měly čtyřicet kilo a hodně hustou srst, vypadaly by možná trochu podobně.
Další dotaz: „To není flet, že ne?“
„Není.“
„A co to je?“
Okamžitý nápad: „To je Jakutská lajka.“
„No jasně, tu já znám, ta je z Ruska, že jo?
„Jo, z Ruska, z míst, kde ani Lenin nebyl ve vyhnanství.“
S Jakutskou lajkou byli zatím všichni spokojeni, všem patrně připadá toto plemeno Dálného východu tak nějak blízké, zvláště pak obyvatelům Vršovic.
V této mojí mystifikaci jsou obsaženy hned dva paradoxy. Jednak Jakutská lajka opravdu existuje, byť se hovawartům (stejně jako borderkolie) moc nepodobá, což jsem se však dozvěděl později, než jsem si to vymyslel, a zadruhé bydlím v ulici Jakutská, což mě inspirovalo, a to také možná dodalo tomu nesmyslu na důvěryhodnosti. My tady totiž máme takové názvy už jaksi zažité.
Kdybych měl někomu vysvětlovat cestu k nám domů, dejme tomu od Slávie, a uváděl bych názvy ulic, kudy má dotyčný jít (a které minout), mohl by si ten klidně myslet, že ho naviguji na Čukotku. Posuďte sami: Ke Slávii dojdete buď ulicí Bělocerkevskou, Novorossijskou nebo Čeljabinskou. Pak se vydáte ulicí Vladivostockou, přičemž minete ulici Gruzínskou, Jerevanskou, Kišiněvskou, Krasnojarskou, Amurskou, Jaltskou, Lvovskou a Karpatskou. Zahnete až ulicí Litevskou, nedojdete však až na Ruskou a neodbočíte ani Bajkalskou, ani Omskou, ani Murmanskou. Do Jakutské se dostanete přímo, nebo to můžete obejít Tulskou, Volyňskou a Dukelskou. A je to.
A jelikož jsme na Praze 10, a ne 6, tak se to zatím nemění, což je možná dobře, přestože asi není v lidských silách si tento ruský (spíše sovětský) místopis zapamatovat zcela kompletně. I zkušení taxikáři se mi pravidelně svěřují, že jako přibližně vědí, ale zhruba patnáct ulic se jim tady neustále motá. Podobné je to prý na Zahradním městě, kde se zase pletou ulice se jmény padesáti květin, stromů a keřů.
Říkám si, že asi nebylo úplně chytré tohle monotematické pojmenovávání ulic v jedné čtvrti, či její části, ale patrně někomu přišlo vtipné takto budoucí obyvatele a návštěvníky trénovat. Možná bych raději bydlel v Petrklíčové než v Jakutské, ale pokud to jsou jen názvy měst a oblastí, a ne jména masových vrahů, tak s tím mohu docela klidně žít. A navíc třeba název plemene pivoňkový honič by mi asi nikdo nevěřil.
