Kdybych si měl vzít poučení z této kauzy, jaké zde prezentoval Jiří Paroubek, tak bych se musel vžít do role blázna, který nevěří faktům a logickým závěrům, ale naopak směšným lžím a dezinformacím již zcela nedůvěryhodných osob.
Již jsem se k vrbětické kauze snad ani vracet nechtěl. V obecné rovině se totiž potvrdilo to, co Seznam Zprávy zveřejnily a v případě konkrétností se už asi nikdy nedovíme, kdo kdy lhal či mlžil, nebo jestli si investigativní novináři příliš nepopustili uzdu své fantazii, což mě osobně přijde nepravděpodobné, a naopak velmi jasně a důvěryhodně působí dnešní shrnutí celé kauzy na Seznamu Zprávy Jiřím Kubíkem. Výsledkem je pouze velká ostuda, nedůvěra našich spojenců k naší politické reprezentaci, podpoření ruské propagandy, zesměšnění se místopředsedy vlády a ministra vnitra, který jen zatloukl další hřebíček do rakve straně, které je předsedou, a ve finále fatální znedůvěryhodnění vlády a prezidenta u té části veřejnosti, která odmítá mít klapky na očích a věřit pohádkám.
Asi bych se k tomu nevracel, kdybych si nepřečetl sérii blogů Jiřího Paroubka. Ty totiž přesně představují to, jak by si mnozí přáli, aby veřejnost tento skandál vnímala. Už názvy jsou výživné, a tak jsem si dovolil dva z nich parafrázovat v názvu tohoto blogu. Posuďte sami: Žumpa vychrstla, Neuvěřitelná kontinuita lží v podání J. Kroupy, Tvrdý Hamáčkův protiúder, Mlžení Seznamu Zprávy nebere konce..., Kroupo, hoď ručník do ringu! a Poučení z vrbětického vývoje… To, co není (a třeba ani nebude) exaktně prokázáno, lze relativizovat i různě vykládat, ale nedělá mi vůbec dobře, když jsou do veřejného prostoru bývalým premiérem chrleny (jako z té výše zmíněné žumpy) informace vyjadřující, že bůh ví, jak to bylo s účastí Ruska na výbuchu ve Vrběticích, že Jan Hamáček a ostatní zainteresovaní neudělali nic špatného ani nerozumného, ba právě naopak, a všechno je vlastně jen nějaká mediální šaškárna a posléze i mediální lynč. Už jen to, co je naprosto průkazné, je totiž tak skandální, že by to v civilizované demokratické zemi mělo způsobit politické zemětřesení.
Nechci příliš spekulovat, co vedlo Jiřího Paroubka k jeho absurdní obhajobě Jana Hamáčka a dalších činitelů, ale moc bych asi neprohádal, kdybych uvedl, že v tom bude jím plánovaný comeback do potápějící se ČSSD v roli spasitele. Přijde mi skandální, že bývalý premiér, který sice už dávno ztratil důvěru veřejnosti (možná ji ani nikdy neměl), ale určitý kredit bývalého vrcholného politika by stále měl mít, ignoruje naprosto evidentní politické a morální selhání místopředsedy vlády a ministra vnitra, prezidenta i premiéra, kteří s vědomím toho, že Rusko na našem území vyvíjí nepřátelskou činnost, chtěli tuto informaci zatajit, s Ruskem nestandardně obchodovat, rozhodli (v té době) o zachování Rosatomu v tendru na dostavbu Dukovan, snili o summitu Rusko – USA a v očích našich spojenců z nás udělali úplné idioty, kteří nemají zcela jasno, kdo je jejich spojenec a kdo nepřítel.
Váha událostí ve Vrběticích před šesti lety je dnes relativně malá, potvrdilo se jen to, co je obecně známo: Rusko je nepřátelská velmoc. Zcela fatální je však diskreditace naší politické reprezentace, která neselhala jen při řešení pandemie, ale evidentně není schopná důstojně vládnout a reprezentovat naši zem, a to možná ani ne odbornostně, ale zcela jistě morálně. Přece nemohou řídit stát lidé, kteří lžou, podvádí, jsou ochotni z osobních a stranických důvodů spolupracovat s nepřátelsky se chovající zemí, a ještě se jí podbízet. Nezaznamenal jsem žádnou sebereflexi těch, kteří chybovali a fatálně selhali, doufám tak, že občanská reflexe těchto událostí se projeví nejpozději na podzim.
