Europoslankyně chce u nás vychovávat válečné sirotky. Přivezla si z Řecka takový "Šojdrové seznam", ze kterého by měly být vhodné děti vybrány. Bude z toho mezi "uvědomělými" politiky i "vlastimilovnými" občany náramný poprask.
Myslel jsem, že mě snad šálí zrak i sluch. Česká republika že má přijmout nezaopatřené děti z Blízkého východu? A že jich může být až čtyřicet? Paní europoslankyně Šojdrová sice toto „optimistické“ číslo korigovala na čtrnáct dětí, které se jeví jako jednoznačně vhodné, ale stejně, není celých čtrnáct sirotků pro nás trochu moc? Nezpůsobí to kritiku veřejnosti a přeliv voličů z ANO, z ČSSD i z KDU-ČSL k Okamurově SPD?
Původně jsem si myslel, že se chce o těch pár dětí postarat přímo paní Šojdrová. Plat eurokomisařky se všemi benefity a náhradami by jí rozhodně stačil i na těch původně navrhovaných padesát sirotků, a to z ohledem na to, z jak skromných poměrů asi děti pochází, v jakých poměrech aktuálně žijí. Byl to ale omyl. Z těch čtyřiceti jmen by vybírala Česká republika prostřednictvím několika ministerstev a řešily by to týmy odborníků v součinnosti s řeckými diplomaty.
Třeba někomu ani nepřijde absurdní, že v době, kdy v oblasti Blízkého východu žijí v pro nás nepředstavitelných podmínkách utečeneckých táborů (ale také mimo ně) statisíce opuštěných dětí, se rozhodne stát, jakým je Česká republika, vybrat po pečlivé lustraci čtrnáct (nebo třeba i dvacet čtyři) dětí a o ty se postarat. Možná, že někomu ani nepřijde divné, že kvůli tomu europoslankyně cestuje po Evropě, schází se s premiérem a ministrem vnitra (ti se potom patrně sejdou spolu a následně s experty na příslušnou problematiku) a jedná z řeckou vládou. Možná že si ani neuvědomujeme, že jenom cestovní náklady a náhrady paní Šojdrové by postačily na měsíce živobytí stovek dětí, o kterých je řeč.
Mně to přijde nejen absurdní, ale i trochu nechutné. Z migrantů a utečenců, z obětí válek a nepokojů, stejně jako z lidí, na které dopadla ekonomická či politická situace v příslušných částech světa se stal subjekt byznysu. Nemalá část politiků vytloukla a vytlouká politický kapitál z odporu k migrantům (ale také z nenávisti k etnikům a náboženstvím), pro jiné se stal zdrojem příjmu jejich tranzit do Evropy, jiní sbírají body pseudocharitou a pseudomumanitární pomocí. Různé politické elity států se podle nálad svých voličů prezentují jako bezbřezí humanisté nebo naopak radikální bojovníci proti multikulturní a multináboženské Evropě (případně Americe, což je obzvláště legrační).
Myslím si, že kdo chce opravdu pomoci, a může to být stát, organizace, stejně jako jednotlivec, tak sebere sebe a své prostředky a pomůže. Lze pomáhat přímo, ale úkolem politiků je spíše vytvářet určité podmínky, a to zvláště legislativní. Ti, co chtějí opravdu rovnou pomáhat nevedou nesmyslná jednání, neposkytují interwievy, nepořádá tiskové konference, ale jednají. Možnosti jsou. Jsou tací, a třeba jich ani není málo, ale málo toho o nich víme, protože to dělají z přesvědčení, a ne pro materiální či politický benefit. To, co dělají naši politici a náš stát jako takový, je spíše šaškárna. Přijímat migranty, a to ani v podobě malých dětí, politikové nechtějí, aby si neuškodili u svých voličů, ale aby o nich, o jejich politické straně či o nich samých nikdo nemohl říci, že se chovají nehumánně, tak činí různá humanitární gesta.
Postarat se o deset nebo dvacet válečných sirotků (a je asi docela jedno jestli jejich rodiče zahynuli, jsou internováni nebo někam zdrhli) je úkol pro jednoho movitějšího filantropa nebo pro malou charitativní organizaci, nikoli pro stát. Stát má tyto záležitosti řešit s nějakým jasným principiálním stanoviskem, má vytvářet ony podmínky. Má být systém pro přijetí objetí válek a humanitárních katastrof, stát má účelně pomáhat v zemích, kde se něco takového děje a má participovat na smysluplných projektech s ostatními státy, a to všechno v rozsahu, který odpovídá tomu, že jsme vyspělým evropským státem.
Nechtěl jsem paní europoslankyni Šojdrové ukřivdit, třeba chce upřímně pomáhat a naráží na politické, systémové i osobní překážky, které si nedokážu ani domyslet, a drží se principu, že lepší nějak pomoci desítkám dětí, než žádnému. Třeba se v ní mýlím. Každý lidský, tím spíše dětský život má svou cenu, a každá účelná pomoc má svůj smysl, ale úkolem politika je, jak bylo výše uvedeno, něco zcela jiného. Jsou to obecná řešení problémů, jejichž důsledkem jsou mimo jiné i děti umírající hlady a na banální nemoci v oblastech, kde „vymknuta ze svých kloubů doba šílí".
