Včera jsem v programu televizních stanic našel starý polský film Sexmise. Nezaváhal jsem, a s chutí jsem se na něj po letech podíval. Ve své době to byl snímek revoluční a problémy by mohl mít i nyní, jen asi z jiného důvodu.
Myslím, že tento film jsem viděl poprvé na vojně v posádkovém kinu, které praskalo ve švech. Důvodem tehdy asi nebyla jen jeho nesporná kvalita a zábavnost, ale na tehdejší dobu zcela neuvěřitelné množství erotiky (pokud tedy ještě dnes někdo vnímá jako erotiku nahá ženská těla a dvojsmyslné narážky se sexuálním podtextem). Je pozoruhodné, že film jen s malými úpravami prošel cenzurními síty v zemi původu i v ostatních sovětských satelitech a ještě pozoruhodnější je fakt, že byl paradoxně kritizován feministickými organizacemi na Západě. Byl dokonce přirovnáván k filmu Zrození národa, který je dodnes vnímán jako rasistická a xenofobní propaganda.
Přijde mi to zvláštní, protože z mého pohledu není film nikterak zaujatý vůči ženám, ale zcela nepokrytě si dělá legraci i z mužů. Hlavní mužští hrdinové Max a Albert nejsou totiž žádní supermani a sexuální predátoři, ale spíše často prezentují směšnou mužskou ješitnost, nafoukanost a sebestřednost. Naopak hlavní ženská představitelka Lamia se po počátečním váhání stane zosobněním veskrze pozitivních a milých ženských vlastností, když bez ohledu na předpokládaný postih prchajícím "samcům" pomáhá a nakonec společně s nimi volí očekávanou smrt.
Bylo by docela zajímavé sledovat, jak by byl takový film přijímán dnes s ohledem na požadavky na genderovou vyváženost, politickou korektnost a třeba v kontextu hnutí "Me Too". Nemyslím si, že by to byl problém u nás, věřím, že drtivá většina našinců zůstává v tomto ohledu normální, ale když se podíváme, co se děje za Atlantikem, a to mimo jiné i v prostředí kinematografie, mohl by film v kategorii "seriozních" filmů působit skandálně. Zvlášť provokativně by mohl být vnímán satirický pohled na ženské organizace (ve filmu Liga žen; Liga tě brání! Liga radí! Liga tě nikdy nezradí!"), které i z mého osobního pohledu působí mnohdy směšně i v reálném prostředí.
Není bez zajímavosti, že tato komedie režiséra Juliusze Machulskeho s Olgierdem Lukaszewiczem, Jerzym Stuhrem a Bozenou Stryjkovnou se stal nejúspěšnějším polským filmem všech dob, k čemuž jistě přispěl i český scénárista Pavel Hajný. Z mého pohledu se tento film zařadil mezi díla, na která se lze s odstupem téměř čtyřiceti let dívat zcela bez dávky shovívavosti, jinak většinou nutné pro sledování mnohých "filmů pro pamětníky".
