LXVIII je přirozené číslo, deficientní číslo, nepříznivé číslo, šťastné číslo a "Z" erbia. Roku 68 byl donucen spáchat sebevraždu císař Nero a o devatenáct set let později jsme byli znovu „osvobozeni“. Někdo ho nosí i na zádech.
Já jsem si před pár lety spojoval všechna čísla do čísla 154 se sonety Williama Shakespeara a dodnes se mi v tomto smyslu připomínají. Nejsem fatalista, esoterik ani numerolog, ale občas si nějaké paralely nelze nevšimnout. Také může být zajímavé, proč si někdo právě to které číslo zvolí. No, podle Shakespeara to dělá asi málokdo.
Sonet 68 - originál Williama Shakespeara
Thus is his cheek the map of days outworn,
When beauty lived and died as flowers do now,
Before these bastard signs of fair were born,
Or durst inhabit on a living brow;
Before the golden tresses of the dead,
The right of sepulchres, were shorn away,
To live a second life on second head;
Ere beauty's dead fleece made another gay:
In him those holy antique hours are seen,
Without all ornament, itself and true,
Making no summer of another's green,
Robbing no old to dress his beauty new;
And him as for a map doth Nature store,
To show false Art what beauty was of yore.
~
Sonet 68 - Jiří Turner
Ta tvář je mapou prožitého času,
jenž rozkvetl a zvadl jako květiny,
bastardů cejchem označili rasu,
aby svět neklamali, že jsou nevinní.
Dnes mrtvým klidně ostříhají vlasy,
vlásenkář znesvětí hrob ve víře,
že někdo tím žít bude znovu asi,
že bídák změní se, když vlas má rytíře.
V té tváři jsou i starožitné hodiny,
jsou bez ozdob a přesně měří dobu,
jak každému se chýlí léta vteřiny,
jak každý spěje sám do náruče hrobu.
Ta tvář je mapou přirozených odchodů,
té pravé krásy bez falše a podvodu.
~
Sonet 68 – Jan Vladislav
A tak je jeho tvář vzorem těch zašlých časů,
kdy krása žila a zmírala jako dnes květ,
než lidé začali nosit tu dnešní krásu,
která smí z živých čel šálit svou falší svět.
Než se začaly z hlav mrtvých ostřihávat
vrkoče ze zlata, jež patří do hrobu,
aby je nosila poznovu nová hlava,
než měl z krás mrtvého živý svou ozdobu.
V něm vidí člověk zas tu dávnou svatou chvíli,
ty doby bez příkras, prosté a pravdivé,
jež cizí zelení své léto nekrášlily,
jež starým nebraly nový šat krásy své;
jeho zde Příroda jako vzor uchovala,
aby v něm řekla Lži, zač kdysi krása stála.
~
Sonet 68 – Jiří Toman
Tvá tvář je dávné krásy vtělení,
kdy bájní lidé jak květy si žili.
Jednou sic krásu za květ zamění,
tehdy však jimi se nezdobili.
Bylo to dřív, než lokny zemřelých,
namísto v rakvích novou hlavu krášlí.
Připnuty na hlavách omšelých,
aby tak nový svůj život našly.
Z Tvé tváře ta dávná doba sálá,
bez ozdob, prostá a pravdivá,
Aniž by na sebe make up vzala,
i bez vzorů cizích je mámivá.
Tak v Tobě příroda učí nás,
co byla krása v ten blahý čas.
~
Sonet 68 – Václav Pinkava
Tak jeho tvář je mapou, prošlých dní,
dob krás i odkvětu, jak květů dnes,
než zparchantělé finty pustit k ní
drze se vtírat, nad živoucí nést:
Než zlaté kadeře, jak mrtvých hávy,
ozdoby náhrobků, by sklízely,
žít napodruhé, ať jen druhé hlavy
rouno krás mrtvých jen ať veselí:
V něm zbožné, staré hodiny jsou znát,
bez ornamentů, pravdu vede, ryzí,
z výhonků cizích léto nedělat,
či převlek krásy, z ukradených přízí.
Tak v něm má Přirozenost mapu svou,
dát Falši lekci, krásou předešlou.
~
Sonet 68 - Martin Hilský
To z jeho tváře mluví zašlé doby,
kdy půvab byl jak květ a tak i mřel.
Kdy nikdo neznal lež té nápodoby,
která dnes zdobí tolik drzých čel.
Kdy mrtvým ještě nestříhali vlasy
a paruky z nich nikdo nedělal.
Kdy nikdo nežil z ukradené krásy
a nezdobil se tím, co jiným vzal.
V něm zkrátka svaté časy rozpoznáš,
kdy všechno bylo bez příkras a ryzí.
Kdy krása nosila svou vlastní tvář
a nežila jak příživník z té cizí.
To jeho tvář tak připomene nám,
co krása je, co přetvářka a klam.
