Při čtení jednoho hrdého článku o významu naší země, jsem si vzpomněl na Vyčítalovu písničku, ve které hledá v Americe českou stopu a zjišťuje, že před pivem, bižutérií, Masarykem, Havlem a Dvořákem je ona plastická trhavina.
Mohu potvrdit, že je hezké se na druhé straně světa setkat s někým, kdo nejen naší zemi zná, ale je i schopen ztotožnit s ní významné osobnosti, výrobky a kdeco jiného. Dostaví se při té příležitosti pocit hrdosti, osobně tomu sice hrdost neříkám, protože si pod tím slovem představuji to, na čem mám nějakou zásluhu, ale je to na každý pád příjemné.
Onen Vyčítalův výčet však není nijak od věci. Je to samozřejmě jiné v Německu a v Mexiku, ale obecně si většina lidí spojí Českou republiku se známými sportovci, s Prahou a s pivem. Ti vzdělanější si přidají ještě umělce (většinou ty z 19. a počátku 20. století). Další asociace bývají už specifické pro určitou zemi a stáří a osobní zaměření „respondentů“.
Je asi zbytečné význam své vlasti přeceňovat, stejně jako podceňovat. Když bude průměrný Čech osloven, co ví o Novém Zélandu, což asi není méně významná země než Česko, vybaví se mu asi zeměpisná poloha dvou ostrovů u Austrálie, ovce, ragby a natáčení Pána prstenů a s tím pro nás bizardní hornatá, bezlesá krajina s množstvím jezer. I hlavní město budou mnozí pracně dolovat z dobře uložených školních zeměpisných znalostí. To je asi normální.
Trochu oklikou se však chci dostat k tomu, jak bychom prezentovali svoji vlast třeba Novozélanďanovi, který o ní ví asi tolik, co my o Zélandu. Jinými slovy, čím se můžeme sami pochlubit, a jak budeme odpovídat na zvídavé otázky toho, kdo by se rád něco o Česku dozvěděl. To mi připomnělo, jak zvláštní a někdy úsměvné mohou být otázky lidé z různých oblastí a kultur. Mám určité zkušenosti vlastní, ale vybavuje se mi sloupek Umberta Eca, ve kterém popisuje svůj rozhovor s pákistánským taxikářem v New Yorku.
Pointa té historky je v tom, že první, na co je taxikářem dotázán, je to, odkud je (to je normální, v New Yorku je každý odněkud) a hned ta druhá (poté co mu bylo řečeno, že z Itálie, kterou neznal), s kým Italové válčí, kdo jsou jejich nepřátelé. Ta třetí se týkala toho, kolik žije v Itálii Pákistánců. Druhá a třetí otázka hezky ukazují, jak je to s Pákistánem. Neustále se tam válčí a mnoho Pákistánců je roztroušeno po celém světě. V závěru se Eco zamýšlí nad tím, že Italové jsou odedávna nepřáteli hlavně sami sobě a ani ve dvou světových válkách neměli úplně jasno v tom, kdo je nepřítel, a kdo je spojenec.
Před pár lety jsem v Mexiku dostal podobné otázky od potomka německých emigrantů a musel jsem zkonstatovat něco podobného jako Eco. Uvědomil jsem si, že s našimi nepřáteli je to podobné. Za 1. světové války to moc jasné nebylo, v té další sice ano, ale z jednoho spojence a osvoboditele se stal nepřítel téměř hned a z druhého o něco později. Pak opět ze spojenec nepřítel a s nepřítele spojenec. Aktuálně asi úplně jasno nemáme a jsem také přesvědčen o platnosti výroku, že největšími nepřáteli jsme sami sobě.
To jsem však už malinko odbočil od tématu. Co tedy povím cizinci o své zemi? Pominu-li záležitosti geografické a klimatické, bude to jistě historie. Ta sice není kdovíjak dlouhá a její značná část se váže k jinému státnímu celku, ale mohu směle zkonstatovat, že doba samostatnosti byla poměrně významná (a to jak v době českých králů, císařů i posléze Československé republiky) Dodám, že i v době nesamostatnosti jsme si zachovali svoji identitu, kulturu i jazyk. Trochu do rozpaků se dostanu při líčení nedávných dějin a hlavně současnosti. Pád komunismu je jistě pozitivní informace, zvláště to, že to byl nenásilný proces, stejně jako oddělení Slovenska. To, ač se mi to osobně nemusí líbit, je obecně pozitivní tím, jak proběhlo kultivovaně.
Aktuální situaci je vždy těžké hodnotit, vždy chybí onen odstup. Mohu pozitivně hodnotit členství v EU, stejně jako negativně hodnotit její současný stav. Mohu pozitivně hodnotit poměrně slušnou životní úroveň, stejně jako nadávat na to, že jsme v ní daleko za řadou vyspělých států (a nebudu znát odpověď na to, proč tomu tak je). Mohu chválit demokratický a stabilní politický systém, stejně jako si stěžovat na jeho všemožné neduhy. Mohu se chlubit bezpečností, stejně jako na ní žehrat. Bude to vždy do jisté míry subjektivní a velmi rozdílně bude moje hodnocení vnímáno Australanem nebo Súdáncem.
Celým tímto zamyšlením jsem vlastně nechtěl sdělit nic jiného, než to, že hodnotit minulost i současný stav vlastní země je dobré vždy prostřednictvím určitého pohledu zvenčí. Tedy pohledem někoho jiného i pohledem svým, který proběhne s dostatečným odstupem a nadhledem, přestože to nemůže být pohled nezaujatý, protože každá metoda, s jejíž pomocí něco zkoumáte, náš pohled mění a my nemůžeme vykročit za hranice našeho světa, abychom jej pozorovali. Nemůžeme se stát někým jiným, abychom byli objektivnější, a nemohou to udělat ani druzí, protože srovnávají na základě své determinace.
Nicméně Semtex je stále populární, bohužel ne ta písnička, ale ta trhavina.
