„Senát dospěl k názoru, že salafismus představuje ideologii, nikoli konkrétní hnutí. Trestní zákon nestíhá nikoho za propagaci ideologie, ale konkrétního hnutí.“ To uvedl soudce jako důvod zprošťujícího verdiktu v kauze „Sáňka“.
V médiích lze najít popsanou celou kauzu, i to, co jí předcházelo, stejně jako určitou definici pojmů a obsah problematické knihy, proto jen velmi stručně nastíním podstatu věci. Toto zamyšlení nemá za cíl zpochybňovat, nebo potvrzovat rozhodnutí soudu, to mi nepřísluší, ani rozebírat teologické nuance náboženského textu, nejsem teolog ani znalec islámských náboženských knih. Budu se pouze zabývat obecnými principy, o kterých může nahlas přemýšlet snad každý s příslušenou problematikou obeznámený.
O co tedy jde? Před dvěma lety provedl Útvar pro odhalování organizovaného zločinu zásah ve dvou pražských muslimských modlitebnách, jehož důvodem bylo šíření knihy Bilala Philipse Základy tauhídu, což mělo podle policie naplňovat skutkovou podstatu trestního činu „propagace hnutí potlačujícího práva a svobody“. Z tohoto trestného činu byl posléze obviněn arabista Vladimír Sáňka. Samotný zásah byl kritizovaný, jak svým načasováním na dobu páteční motlitby, tak i pro zbytečnou razanci. Obojí si policie při prošetřování obhájila, přestože jediným výsledkem bylo obvinění muslima Sáňky. Ten byl pak obžalován, souzen a nyní obžaloby zproštěn na základě toho, co bylo uvedeno v perexu.
Takto poskládaná fakta by nasvědčovala tomu, že šlo o jakousi blamáž. Policie provedla razii, výsledkem které bylo to, co mohlo být vyřešeno doporučeným dopisem. Sáňka se šířením knihy nijak netajil a ani dnes v tom nespatřuje nic protizákonného ani neetického. Nicméně neznáme všechny okolnosti, které k tomu policii vedly a musíme brát také na zřetel to, že současná situace jistě ospravedlňuje razantnější postup.
Vraťme se ke zmíněné knize, což je, jak se ukázalo, meritum věci, protože kdyby kniha byla pouze náboženským textem poskytujícím informace o salafismu jako o náboženskou ideologii, těžko by šlo za její vydání a distribuci někoho trestat. To by bylo trestné šíření Marxova kapitálu nebo Hitlerova Mein Kampfu, přestože určité vydání Mein Kamfu trestné bylo, a to právě hezky ukazuje onen princip. Tedy princip odlišující informaci o ideologii a propagaci nějakých přístupů a metod. Zjednodušeně lze říci, že pokud kniha seznamuje a vysvětluje něco zavrženíhodného a nezákonného, nic se neděje, pokud něčemu takovému autor nabádá, je zodpovědný on a spoluzodpovědnost přebírá vydavatel a šiřitel na základě pohnutek, ze kterých tak činí (to vložil stíhaný vydavatel Mein Kampfu do komentářů, čímž naplnil trestnost takového počinu). Čistě teoreticky mohou být pohnutky vydavatele zcela opačné, než byl autorův záměr, to však asi nebyl tento případ. Osobně mi přijde absurdní přít se o to, jestli je salafismus ideologie nebo hnutí. Může být tím i tím, podle toho, jak s ním někdo pracuje. V případě komunit, které podle tohoto puritánského a striktně ortodoxního principu žijí, nebo které o takový režim usilují (třeba Muslimské bratrstvo), je to jistě hnutí. Je to ale hnutí i v případě těch, kteří o tom pouze diskutují?
V jakémsi použitelném příměru zcela zřetelně vidíme, že není trestné být komunistou, ale je trestné schvalovat zločiny komunismu nebo k nim nabádat (vlastně by to trestné být mělo, nejsem si jistý, zdali to tak je). Jinými slovy je jistě přípustné diskutovat o tom, jestli je lepší vlastnictví soukromé nebo kolektivní, ale není přípustné někomu znárodnit krávu nebo někoho navádět, aby to udělal. Salafismus je radikální směr islámu a i kniha obsahuje pasáže zcela jednoznačně vyjadřující zcela nepřijatelné a z hlediska práva zločinné názory. Samotného autora knihy Bilala Philipse lze směle označit minimálně za radikála, který zpochybňuje sekulární stát a vyzývá muslimy, aby se řídili náboženským právem i tam, kde to není součást právního systému (což je pouze v několika málo zemích). Prosazuje i pro naši kulturu a zákony zcela nepřijatelný přístup k ženám a otevřeně nabádá k nenávisti k jinověrcům. Je v této souvislosti nutné odlišit jestli se takové myšlenky objevují v nějakém historickém textu nebo je, jako v tomto případě, současný autor vkládá do textu aktuálního. Philips je pro tyto své názory a postoje v řadě zemí nežádoucí osobou, je ovšem otázka, jak k tomu přistupuje vydavatel. Pokud by například v případě pana Sáňky kniha sloužila k tomu, aby vyjádřil: „tak takhle, milí souvěrci, teda ne,“ těžko by mu to mohl mít někdo za zlé. Jenomže nic nenasvědčuje tomu, že by to byl ten účel. Soud ve své podstatě ale uvěřil tomu, že pan doktor Sáňka pracuje s knihou pouze jako s teologickým materiálem, což z velké části kniha nepochybně je, a těžko říci, jestli to tak je nebo není. Na „kázání“ k panu Sáňkovi nechodím a soudci asi také ne. Možná tam však chodí policejní agenti, což je asi dobře, kteří upozornili na cosi nebezpečného, a policie na to konto jednala. Teď mohou mít policisté pocit, že jejich úsilí přišlo vniveč, protože z rozhodnutí soudu pan Sáňka zákon neporušuje.
Předpokládejme však, že soud posoudil tuto věc přesně a učinil správný závěr, konečně nevidím důvod, proč bychom si to neměli myslet.. Asi bylo naivní se domnívat, že u soudu působí jakási skrytá salafistická buňka, nebo že muslimská obec má moc něco takového v našem soudním systému „prolobovat“. Veřejné mínění také jistě tento verdikt nebude vnímat kladně, takže asi není důvod předpokládat, že by byl soud podjatý nebo rozhodl pod nějakým tlakem, byť se jistě takové názory objeví. Na druhou stranu se nabízí otázka, jestli je správné v podstatě nečinně přihlížet, až myšlenky obsažené v knize zaujmou nějakého zfanatizovaného jedince do té míry, že je začne prosazovat v praxi. Nicméně mohlo by případné odsouzení doktora Sáňky něco takového zvrátit? Nemohl by to být naopak impuls pro nějaký radikální čin? Odpovězme si každý sám.
Je to dilema, a je obecně asi velmi těžké posuzovat reálnou nebezpečnost lidí s nějakými extremistickými názory. Ve vazbě aktuálně už dost dlouho pobývá anarchista, který prý chtěl zaútočit na vlak s vojenským materiálem. Chtěl, nebo o tom jen žvanil a vytahoval se před kamarády? Kdo ví? V jistém smyslu může být toto podobný případ, přičemž jeho protagonistou není prostoduchý trouba, ale naopak poněkud excentrický vzdělanec, který našel svoji seberealizaci v myšlenkách na hony vzdálených našemu reálnému světu. Možná si muslim Sáňka ani zcela neuvědomuje nebezpečnost svého počínání, on sám pouze intelektuálně blouzní, ale může docela „úspěšně“inspirovat ony prostoduché fanatiky. V každém případě není možné zbavit pana Sáňku zodpovědnosti, tedy právní možná ano, morální rozhodně ne.
