Leongerg je město poblíž německého Stuttgartu. Leonberger je údajně plemeno v tomto městě vzniklé a po něm pojmenované. Je to prý dílo jistého Heinricha Essiga. Dle oficiální specifikace plemene je Leonberger pes výjimečný přátelskou povahou, ochranitelskými pudy a exteriérem majícím evokovat lva. No nevím.
Moje fenka Leontýna (všimněte si zakomponovaného názvu plemene do jejího jména) je zcela výjimečná schopností bleskově zhltnout jeden čtyřicetitřígramový rohlík. Zvládne to kdykoli pod dvě vteřiny od prvního kontaktu psího špičáku s pečivem po zcela prázdnou tlamu. Rekord má 1,53 s (měřeno kalibrovaným chronometrem). Mohlo by jít o světový rekord, pokud by však taková soutěž existovala. O tom sice pochybuji, ale existovat by mohla, když „chytří lidé“ pijí na čas pivo a jí na množství ovocné knedlíky.
Jak se k onomu mistrovství propracovala, nevím, protože naše životy se spojili za velmi podivných okolností až v jejích pěti letech a to už to uměla.
Kromě rohlíku umí za několik vteřin zhltnout celé chlazené kuře. Zvládá velmi rychle pozřít i kuře mražené, čas však nemohu poskytnout, neb tuto disciplínu nikterak netrénujeme. K zardoušení a následnému sežrání jedné poloviny slepice postačí Leontýně čas, za který já uběhnu cca 60 metrů. A to jsem býval slušným sprinterem.
Ale vraťme se k rohlíkům. Poprvé jsem jí ho dal v den našeho seznámení před obchodem, kde na mě se svým novým parťákem Siriem disciplinovaně čekala. Dostala svou odměnu jako dáma první, poté teprve můj sedmiletý hovawart. Když jsem se bezprostředně potom opět otočil k leonbergřici, rohlík nikde. Trochu jsem znejistěl: Dal jsem jí ho vůbec? Zkusil jsem to s dalším kusem pečiva a v tu chvíli bylo vše jasné. V mžiku skončil v psím žaludku. O vteřinu později zmizelo i sedm osmin Síriova rohlíku, ze kterého ten obřadně ukousl špičku a zbytek nechal trestuhodně spadnout na zem. Tedy vlastně nechal padat na zem, země se zmíněný rohlík nikdy nedotkl a zmizel v leonbergřích útrobách.
„Jestli ten pes není nedožranej,“ řekli jsme si. Já nahlas a Sir to pohledem odsouhlasil. Při pohledu na naši novou kamarádku jsme jí asi oba chtěli říci totéž: „Holka, večer bude večeře, zítra také a tak dál každý den.“ Ani jeden z nás jsme jí to však neuměli vysvětlit a tak Leontýna napnutě seděla před námi, chvějíce se na další rohlíček.
Vytáhl jsem tedy poslední dva. Sirius svůj pečlivě očichal, a aniž by se ho dotkl, vrhl na mě pohled, jestli se jako opravdu má dopoledne cpát pečivem. Lea hbitě ulovila oba dva, načež se začala dávit. Více jak jeden rohlík patrně nikdy nedostala. Úspěšně je posléze vykašlala a opět bleskově zhltla.
Změna nastala při večeři. Zatímco se Sir rozvážně pustil do svého přídělu granulí, Leontýna nechápavě hleděla do misky s něčím zcela evidentně nejedlým. Váhala však jen krátce. Jakmile zjistila, že to „brácha“ opravdu žere, vdechla obsah misky během několika vteřin.
Leu máme už tři čtvrtě roku, přibrala sedm kilo. Není tlustá, jen leonbergří. Přestože poctivou porci granulí dostává samozřejmě denně, napjatě čeká na svůj rohlíček při každé mé návštěvě krámu. A časy má stále lepší a lepší.
