Nemám na mysli relaxování s nějakou ženou za nějakým pultem, ale sledování osudů Jiřiny Švorcové alias Anny Holubové v seriálu Žena za pultem na TV Relax. To je takový relax pro masochisty. Osobně bych asi raději dostal tím bičem.
Onehdy mi žena (ne ta za pultem, ale ta po mém boku) říkala, že jsem jaksi mediálně mimo realitu. Má pravdu. Nesleduji žádný z aktuálně běžících seriálů, přestože prý jsou ideologicky neškodné, nejsou nikterak kontroverzní, hrají v nich z existenčních důvodů i někteří docela slušní herci a sledují je i vzdělaní a inteligentní lidé. Asi to mají jako ten relax. V této souvislosti si vždy vzpomenu na onu repliku z Vratných lahví, kdy se Svěrák diví tomu, na co se Kolářová, vzdělaná to žena, dívá, a ona mu říká: „Žehlil ‘s někdy? Nežehlil! Tak mlč!“
To, že nesleduji současné seriály, však neznamená, že budu civět s pocitem nostalgie na Ženu za pultem, přestože se prý na ní tehdy dobrovolně dívalo docela dost lidí a mnozí z nich to snad i prožívali. Vybavuji si, že jsem jakési fragmenty tohoto Dietlova díla zhlédl a pamatuji si, že jsem byl upřímně zhnusen. Asi proto, že mě moji blízcí ideologicky indoktrinovali a Jiřina Švorcová byla pro mě femininním zosobněním režimu, a navíc mě ta dramata mezi bramborovým salátem a eidamem asi příliš nevzrušovala.
Ovšem proti gustu žádný dišputát, každý ať civí, na co chce, to platilo tehdy (spíše to bylo tak, že se mohl člověk buď dívat nebo nedívat), a platí to i dnes, kdy je nabídka nezměrná. Není také pravdou, že se za socíku tvořily jen ideologicky podbarvené slátaniny, které se přežily nejen ideově. Zrovna zmíněný autor natočil i pěkné věci a vznikly i nadčasové snímky, které baví úplně stejně jako před třiceti, padesáti či sedmdesáti lety. Konečně ani jako vymývárna mozků Žena za pultem vůbec nemohla konkurovat skvostům jako Okres na Severu, Muž na radnici či 30 případů majora Zemana, jehož tvůrci se rozhodli vyložit naše poválečné dějiny způsobem velmi osobitým.
Jestli očekáváte v tomto blogu nějakou pointu, tak to se nedočkáte. Náhodně přečtená zpráva o vysílání tohoto seriálu mi jen sepnula jakési synapse a dala průchod toku asociací směřujících od normalizační kultury po kulturu dnešní a také mě donutila zamyslet se nad kvalitou, dočasností a nadčasovostí různých uměleckých počinů. Řekl bych, že je těžké odhadnout, který z nich přetrvá věky nebo alespoň roky a po kterém se slehne zem dříve, než ho stačí všichni shlédnout. Tvůrci normalizačních uměleckých děl v oblasti televizní zábavy měli asi ambice, že režim bude jejich díla reprízovat do zblbnutí, což se jim v podstatě vyplnilo, přestože se režim tak nějak změnil. Je ovšem otázkou, jestli se změnili i lidé.
Dnešní doba je naopak typická tím, že se produkuje rychloobrátkové zboží na jedno použití, a to i v sortimentu televizní a filmové tvorby. Nevím, jestli je to pravda, ale televizní seriály je prý možné sledovat ještě dříve, než jsou v řádném termínu odvysílány. Možná, že to spěje k tomu, že se budou časem sledovat paralelně s natáčením a pak se prostě vyhodí jako to ztvrdlé nebo gumové pečivo. Pokud takováto sarkastická prohlášení působí staromilsky, tak to není náhoda. Mám rád staré, osvědčené, vyzkoušené, prověřené, poctivé věci s onou krásnou patinou a vůní zašlých časů. Platí to v mnoha ohledech i o umění, což sice není nic, čím by se člověk mohl chlubit, ale je to tak. Do určité míry by se to dalo říci i o ženách (důrazně podotýkám, že jen do určité míry), ale rozhodně ne o té za pultem.
