Předpoklad pro udělení státního vyznamenání: člen KSČ, fízl nebo konfident. Občas prezident ocení i skutečnou osobnost, které přivodí trauma, jestli převzít, nebo ne. Pro Nohavicu by mohlo být odmítnutí vyznamená výrazem pokání.
Jarek Nohavica se kdysi po zveřejnění své vědomé spolupráce s StB kál a básnickou metaforou to vyjádřil tak, že si "něco začal s děvkou, ale na pokoj s ní nešel". Myslel tím asi Státní bezpečnost, ale já bych v tom dnes viděl personifikaci vlastního selhání a morálního poklesku. Nechci od pánaboha nadaného písničkáře znova lustrovat, mám rád jeho muziku i jeho samotného a jsem ochoten mu i věřit, že i když do toho pokojíku asi nakonec přeci jenom zašel, tak nikomu nic zlého neudělal. Nedívám se na něho proto skrz prsty, chybu může udělat každý, tím spíše ten, kdo je mlád a tím spíše ten, kdo je pod nějakým tlakem. Jarek byl mlád i pod tlakem.
Je také třeba dodat, že dílo umělce není dobré míchat s osobností umělce, vzpomeňme na geniálního Nezvala a neméně geniálního Kainara, v porovnání s nimi by měly Nohavicovi rašit andělské perutě. Je však možné také zmínit Karla Kryla, který byl v jistém smyslu Nohavicovým vzorem, ale bohužel asi jen jako básník. Nicméně ani Kryla není na místě zbožšťovat, i on měl své démony, byť jiného druhu.
S Nohavicovými postoji je to asi trochu složitější, není tak přímočarý ani radikální jako Kryl, v řadě svých písní se vysmívá všemu možnému, a přestože tak činí spíše umírněně, vytváří to obecně sympatický obrázek, že to bere „padni komu padni“. Je zbytečné spekulovat, jestli je to kalkul, nebo jestli takový prostě je, na každý pád svoji politickou či ideovou orientaci do nedávna skrýval právě za onu lidovost, která evokuje takovou tu havířskou hospodu, kde se nadává na všechno a všechny, což je, jak je patrné všude kolem nás, obecně oblíbený přístup.
Když se Jarek tak nějak zapletl s Tomiem Okamurou, komentoval jsem to jako pro mě nevýznamnou epizodu, ale převzetí státního vyznamenání od Miloše Zemana by byla poněkud silnější káva. Pokud vyznamenání na Hradě převezme, ani tak se pro mě nic významného nezmění, budu Nohavicu dál poslouchat, jen nabydu toho pocitu, že promarnil onu šanci kát se doopravdy. Navíc bych řekl, že pocty tohoto typu písničkářům Nohavicova ražení jaksi nesluší, ale to mám možná v paměti jiného Nohavicu, opilého básníka s kytarou, nikoli celebritu vyprodávající sportovní haly s vlastním hudebním klubem. Přeju mu ten úspěch, jen tak nějak stále více tíhnu k Nohavicovu souputníkovi Karlu Plíhalovi, který si zachovává stále stejnou tvář.
Také se zamýšlím, proč pan prezident umělce tohoto typu vlastně hodlá ocenit. U Františka Ringo Čecha je to jasné, to je zemanovec, a další ocenění umělci se často prezentovali jako jeho podporovatelé nebo alespoň byli k prezidentovi loajální. Pak jsou mezi oceněnými umělci, jak bylo výše uvedeno, jako Jan Kačer, výrazná osobnost, ale také starý muž, který se může cítit docela oprávněně nedoceněný a odmítnutí vyznamenání je pro něho těžké. Řeklo by se, že u Nohavici sází Hrad na jeho popularitu, ale já v tom vidím ještě gesto, které oznamuje národu: ocením všechny, kteří morálně selhali. Je to vlastně jakási obhajoba sebe sama. Zeman oceňuje a protěžuje lidi svého ražení a pak také ty, kteří takoví nejsou, ale také nejsou dostatečně zásadoví, aby se od něčeho takového jasně distancovali, a tak se stanou nechtěnými podporovateli velkého manipulátora.
Každý má právo volby a myslím si, že je Jarek Nohavica dostatečně chytrý na to, aby si uvědomoval, co dělá. Asi už si zvolil, protože moc nevěřím tomu, že by Zeman riskoval odmítnutí vyznamenání právě od někoho takového. Moc rád bych se mýlil. No, mohl sis, barde slezský, počkat rok, dva na udílení vyznamenání důstojnějším prezidentem!
