Goofus, pták z Borgesovy Fantastické zoologie, má oči vzadu, protože ho nezajímá, kam letí, ale odkud. Takto ve své knize Jacques Rupnik charakterizuje střední Evropu, která se svými démony z minulosti letí slepě do neznáma.
Alegorie v názvu knihy Jacquese Rupnika Evropa je jako pták s očima vzadu s podtitulem O české minulosti a přítomnosti vyjadřuje aktuální stav společnosti a politiky v postkomunistických zemích. Autor se v této knize zabývá tématy středoevropských a našich dějin a paralelně se pokouší nalézat odpověď na otázku, jak „démoni“ z minulosti ovlivňují naši současnost
Jacques Rupnik, aktuálně jeden z nejrespektovanějších odborníků na střední a východní Evropu významně přispěl k tomu, že střední Evropa přestala být svého času ve světě vnímána jako „východní“ a začala být interpretována jako specifický civilizační prostor s osobitou kulturou i myšlením. I díky jeho práci západní čtenář počal rozumět dílům autorů jako Milan Kundera nebo Bohumil Hrabal, a to i prostřednictvím skepticismu těchto intelektuálů k mýtu svrchovanosti. Jejich preference historek před historií a „mezisvětů“ před světem, především ale jejich důsledný odpor ke spasitelským komplexům velkých národů a k jejich posedlosti „historickým posláním“ šířit absolutní dobro, začal v Evropě probouzet nový smysl pro evropskou jedinečnost, kterou je velká různost na malém prostoru.
Pojem střední Evropa prošel ve 20. století převratnými proměnami. Do první světové války ještě středoevropské národy vstupovaly jako součást Rakouska-Uherska, nadnárodní říše, vyznačující se především civilizační nerovnováhou mezi despotickým Uherskem, tedy „zalitavskými“ zeměmi koruny svatoštěpánské, a národně tolerantním právním státem, kterým bylo „předlitavské“ Rakousko. Kdyby nám byli bývali „nezabili Ferdinanda“, stala by se patrně ta nerovnováha destabilizujícím problémem politického uspořádání říše a pravděpodobně i roznětkou občanské války.
V roce 1918 se střední Evropa rozpadla do „nesamozřejmých“ států a naplnila se jak neoprávněným entuziasmem z národní svrchovanosti, tak i paranoidním strachem z etnicky „jiných“ sousedů, potenciálních organizátorů odsunů a genocid. Typickou ukázkou tohoto stavu mysli je Hitlerův popis říšské Vídně jako zdegenerovaného města, plného rasově cizích elementů. Nakonec se střední Evropa ocitla v temném stínu ruské imperiální moci, kam ji zatáhl iracionální mýtus a potřeba velkého protektora iluzorní národní svrchovanosti.
V šedesátých letech se střední Evropa z toho stínu vysvobozuje: maďarské a polské vzpoury, nové vlny v kultuře a pokusy o demokratickou reformu socialismu, především pak pražské jaro, které „postavilo Československo do středu světových dějin“, jak napsal Milan Kundera. A Jan Patočka to ve svých úvahách o českém národním programu formuloval ještě silněji: „Cesta k původnímu smyslu socialismu jako osvobození člověka se ukazovala stále více cestou zpět k vlastnímu východisku národního programu...“
V osmdesátých letech se zájem o kulturu střední Evropy stal světovou módou, Evropané počali vnímat „staré Rakousko“ jako předznamenání vzletů a pádů procesu sjednocování starého kontinentu. Zvláště silně rezonovala v Evropě ještě roztržené bipolárním uspořádáním světa otázka „solidarity národů stejného civilizačního okruhu“. Ta móda právem vynesla Milana Kunderu do postavení velkého světového spisovatele, chybělo v ní ale vědomí o tom, že ta středoevropská „mnohonárodní vlast“ byla také plná démonů. V devadesátých transformačních letech se zdálo, že odtud odešli, ale oni neodešli, jen se schovali. V novém tisíciletí se vynořili v Maďarsku a Polsku v plné síle, v Česku a na Slovensku spíše jen jako zombie.
Odtud ta alegorie ohledně Goofuse, který má oči vzadu, protože ho nezajímá, kam letí, ale odkud. Jsou státy, ve kterých byl či je tento pohled dozadu zdrojem legitimnosti politické moci (například v někdejším Sovětském svazu, Číně nebo třeba v Jižní Africe), protože se letí pryč od bídy, hladomorů, ponižující bezmoci či apartheidu. Když si ale představíme jako ptáka s očima vzadu střední Evropu, je nutno konstatovat, že ten pohled nazpět probouzí jistou nostalgii, že to, od čeho středoevropský goofus odlétá, je stále ještě lepším „politickým systémem“ než všechny ty systémy nové, k nimž zatím doletěl.
Rupnik vyjadřuje přesvědčení, že ta středoevropská nadnárodní říše, založená na sdílené svrchovanosti malých národů, je lepším "státem" než všechny druhy Československa pod francouzským, ruským nebo americkým poručnictvím. Kdyby se středoevropský goofus svýma očima vzadu opravdu dobře díval, viděl by, že EU (se všemi svými rozpory) je jeho poslední velkou šancí doletět někam, kde je to lepší, než odkud vyletěl.
V rámci odpovědi na otázku, proč se vrátili středoevropští démonik, Rupnik píše třeba toto:„Společnosti, které projevily neuvěřitelnou přizpůsobivost, když se jejich země otevíraly v hospodářské oblasti, se dnes obávají, že právě otevřenost způsobí destabilizaci“.Obávají se tak, že si nakonec střední Evropa vybere jakousi formu uzavřené společnosti. Země se také vracejí v novém kontextu globalizace k otázce vztahů mezi politickým a hospodářským liberalismem, jež zůstala opomenuta.Totéž platí pro otázku vztahu mezi liberalismem a národem:„Nebezpečí fašismu nastane tehdy, kdy se věc národa oddělí od věci svobody, což vzbudí obavu, že svoboda ohrožuje národ. To je aktuálně patrné v náhledu společnosti na problematiku migrace a multikulturalismu.“
Mnohým z nás se nemusí líbit Rupnikův pohled ani jeho závěry, ale měli bychom vzít v potaz, že je to fokus erudovaného politologa, který místní prostředí důvěrně zná (Rupnik se v Čechách narodil a žil, mluví česky a dobře zná naši kulturu i politiku), ale zároveň je schopen pohledu zvenčí, a tím i jistého nadhledu, který je nám odepřen. My sledujeme naši politiku (v tom nejširším slova smyslu) kriticky i obdivně, s nadějí i skepsí, ale jsme uvnitř soustavy a dívat se na sebe z jiné soustavy neumíme. Už jen z tohoto důvodu stojí za to si tuto knížku přečíst.
