Popravdě jsem to nedočetl do konce páč mi to připadalo od půlky jako samoúčelné kladení slámy do předem daného obrazce. Ovšem nemyslím si, že by nějaká země potřebovala svého PR proto, aby ji svět uznal. Naopak, za stát mluví jeho historie, osobnosti a stav momentální úrovně a společnosti.

Vemte si takové Slováky. Z historického hlediska je to umělé sdružení nikoho. Takový spolek přátel umělé slovenštiny. Nikdy neměli svého krále, královské sídlo, území, vojsko ani řeč. Nikdy nevyhráli žádnou bitvu, neměli nikdy korunovační klenoty, státní poklad ani vítěznou bitvu za svou svébytnost, která taky nikdy nebyla. Jejich hlavní město postavili maďarští, němečtí a čeští šlechticové a oni sami v něm byli pouhými submistráty. A ejhle, v roce 20. po svém prvenarození byli samostatným státem a my protektorátem.

Ne, o žádném sociálně - politickém žvanilovo to fakt není.

A to říkám s očima rozšířenýma do všech stran.

A propo, dal jsem jistě karmu za obsáhlý a dobře napsaný blog.

Výbor(!) z textů francouzského politologa Jacquese Rupnika nese zdánlivě podivný název: Střední Evropa je jako pták s očima vzadu. Při čtení jeho esejí(!) a publicistických prací(!) se však ukáže jako velice výstižný(?). Možná bohužel.

Je to tak. Musím říci, že pro mě některé jeho závěry byly až nepříjemné. Asi tak, jako když se na sebe člověk dívá na videu. "Takhle vypadám? To snad ne!"

nemysím si, že by pan Rupnik nějak důkladně znal středoevropský prostor. stále mi připadají jeho názory jako knížecí, jako nadhled Francouze, který se na nás dívá svrchu.

To, že si myslíte, že pan Rupnik nezná evropský prostor nevypovídá o ničem jiném, než že jeho život a práci neznáte. Nemusíte s jeho názory souhlasit, ale míra jeho erudice není otázkou názoru.

Moc děkuji za upoutávku na tuto zřejmě velice zajímavou Rupnikovu knihu. Její obsah, jak ho přibližujete, mi připadá v mnohém výstižný a logický.

Přemýšlím nad průnikem Rupnikovy knihy s popisem starých démonů střední Evropy, jímž se zabývá Timothy Snyder. Zdá se mi, že to zapadá do sebe. A přitom Snyder neměl na mysli ohlížení do minulosti samo o sobě. Šlo mu o jistý druh diagnózy a silné varování před recidivami. Jeho diagnóza "krvavých zemí", které se napůl tváří jako oběti nacizmu a napůl byly faktickými spolustrůjci jeho hrůz, je tvrdá. Ale pokud ji uznáme a vyvodíme z ní jednoduchý logický důsledek: Tohle už nikdy!, můžeme se konečně od démonů odpoutat a začít přemýšlet CO VLASTNĚ CHCEME, kam chceme směřovat. Jsme v těchto chvílích jako národ na poušti, který utekl z egyptského otroctví a stále se ohlíží, vždyť tam se nakonec měl docela dobře, hlavně, že měl v hrnci maso.

Naději ukazuje Slovensko, kde v prvním kole prezidentských voleb vypadly obskurní figury, z nichž jedna představuje resentiment klérofašizmu a druhá mečiarizumus (spojený se starými "KGB" strukturami). Voliči dali výrazně najevo, že tohle je minulost, od níž se chtějí odpoutat. A druhé kolo je signálem k odvratu od postkomunistického mafiánství.

Inspirujete mě k úvahám, zde v limitovaném formátu příspěvku to nemohu všechno vypsat, ale rád bych v hovoru pokračoval. Snad i za blognutí by to stálo.

Za nesmírně důležité považuji to, co se za první republiky ještě nepodařilo plně dotáhnout a co bylo potom válkou a komunistickými režimy tragicky oddáleno o dlouhá desetiletí. Jde o smírné, vzájemně přející, otevřené občanské soužití těch, kdo upřímně v něco věří, Ať jsou to tzv. "liberálové" nebo tzv. "klerikálové", jedněm i druhým má přeci jít o dobro pro člověka, o jeho svobodou a nezcizitelnou důstojnost. Tam je možné se sejít a neválčit mezi sebou naprosto zbytečně

Děkuji za komentář, Marku. Mnohé z toho (ne-li všechno), co zde uvádíte, se v různých podobách, příkladech i úvahách v této knize objevuje. Bude mě těšit, když se rozhodnete toto téma zpracovat na základě své četby a svých zkušeností a úvah.

Diky za zajimavy tip na cetbu. Nicmene nez se k tomu dostanu a prectu si to, mohl byste nam sdelit, v cem vidi Rupnik pricinu toho "zpetneho pohledu" v zemich stredni Evropy?

Děkuji za komentář. Já jsem to v recenzi, či spíše upoutávce trochu nakousl: ten pohled zpět může být mnohdy pozitivní, protože se v něm jeví pozitivní i naše současnost. Je to cesta od nesvobody ke svobodě, od války k míru, od bídy k dostatku a pod. Pokud se ale ona minulost stane spíše legendou( i pamětníci někdy rychle zapomínají), není vůbec neobvyklé si ji zkreslovat, případně, a to je daleko horší, v ní hledat i určitou negativní inspiraci, a to ve velmi pochybných případech.

Myslím, že Rupnik dobře vystihl určité tápání postkomunistických zemí, které jaksi neví, jak dál, a které to řeší právě pohledem zpět. Sníme o Rakousku-uhersku, o 1. republice, někdo i o socialismu ( "ve kterém bylo skoro všechno lepší") a někdo možná o fašismu či nacismu, ve kterých nachází různá pozitiva, a to jsou oni démoni, kteří se vrací.

V knize je to pochopitelně rozvedeno a zajímavě popsáno. Vřele doporučuji.

Nechápu, proč si Borges s Rupnikem vybrali zrovna ptáky a ne jiné živočichy. Oni totiž ptáci obvykle vidí i dozadu, přestože to vypadá, že se zrovna koukají dopředu (nebo opačně: vidí dopředu, ačkoliv kouká dozadu). Je to tím, že mají oči po stranách hlavy, navíc "vykulené". Kromě toho jsou schopní otočit hlavou téměř o 360°.

Borgesova kniha o imaginárních bytostech, jak by zněl patrně přesnější překlad, není publikací zoologickou ani kryptozoologickou. Je to spíše kniha o mýtech, ve kterých, jak známo, žádná přírodovědná logika natož anatomie nefunguje.

Rupnika patrně zaujala ona symbolika a proto použil tuto metaforu z této knihy. V literatuře se používají v symbolické podobě neexistující bytosti poměrně často, a hledat v těchto symbolech nějakou logiku (případně si stěžovat na nelogiku), mi přijde poněkud pošetilé.