Něco se muselo stát. Roztomilí a plaší ptáčkové se náhle změnili v útočící monstra napadající svými ostrými zobáky všechny, kteří se přiblíží k jejich teritoriu. Nekoukal jsem večer na Hitchcocka, jen jsem si vyšel se psy.
Je to tak deset let, co jsem si všiml, jak se kavky počínají stěhovat do pražských parků sadů a alejí. Přišlo mi to jako docela příjemná alternativa holubů. Kavka obecná je pohledný a chytrý pták patřící jako ostatní havranovití mezi pěvce. Se svými příbuznými, havrany, vránami či krkavci má společné sociální chování, všežravost a značnou adaptabilitu. Stejně jako krkavci či vrány se dá i lehko ochočit, a dokonce se naučí i výborně opakovat zvuky včetně slov. Zkrátka je to na rozdíl od tupého holuba takový prima pták.
Do tohoto sobotního odpoledne by mě nenapadlo, že by s kavkami mohl být jakýkoli problém. Naopak jsem je vždy při venčení sledoval, jak si vykračují po trávníku a ostentativně ignorují psy, před jejichž výpady vždy jen nonšalantně pár metrů popoletí a myslí si patrně něco o hloupých čtvernožcích. Letošní jaro jsem si také všiml, že v parčíku před našim domem opět několik párů zahnízdilo. Řekl jsem si, že je fajn, jak se donedávna ohrožený druh ptáka takto pěkně adaptuje ve městě a začíná se zde i zdárně množit.
To všechno si vlastně myslím pořád, ale poněkud mě překvapilo to, co se stalo onoho sobotního odpoledne: Už při odchodu z domu jsem měl být upozorněn pronikavým krákáním, které unisono vydávalo hned několik ptáků vartujících na nízkých větvích blízkých stromů, ale měl jsem dost starostí s naším štěnětem, takže jsem to sice asi podvědomě vnímal, ale ignoroval. To, co se však rozhodně ignorovat nedalo, byla skutečnost, že několik kavek počalo za ohlušujícího vřískotu na nás nalétávat, a to především na psy. Během minuty kolem nás kroužilo asi deset ptáků a já jsem docela vážně uvažoval o tom, že před nimi prchneme zpátky do domu. Ne, že bych se jako v tom hororu bál o život, konečně mě se žádná kavka ani nedotkla, ale asi docela odůvodněně jsem se obával, aby některý obzvláště vytočený pták neklovnul naše štěně třeba do oka.
Nakonec jsme se nevrátili, ale urychleně opustili parčík, ze kterého nás kavky za neustálého krákání demonstrativně vyprovodili. Z vpovzdálí jsem přihlížel, jak se pomalu uklidňují a zaujímají pozice na svých větvích, patrně v očekávání dalšího narušitele. Ten se v podobě starší paní s jezevčíkem brzy objevil a kavky paní i s psíkem během několika vteřin zahnaly zpátky do vchodu. Když jsem posléze tuto zkušenost vyprávěl spřáteleným pejskařům, všichni mi potvrdli, že se v posledních dnech s agresivními kavkami také setkali, byť ne u všech byl útok takto intenzivní. Společně jsme si kladli otázku, co se to s těmi ptáky stalo, nikdo z nás ale neznal odpověď.
Tu otázku si kladu stále. Chápu pochopitelně, že si kavky jako mnoho jiných ptáků chrání svoje hnízdiště a tím i teritorium, ale proč právě letos? Proč to nedělají od té doby, co u nás hnízdí? Určité alternativní vysvětlení mě však napadá. Kavka je, jak už bylo řečeno, mimořádně učenlivý pták. Co když onu agresivitu odkoukává od lidí. Žijeme v době plné nenávisti, nesnášenlivosti, osobních útoků a násilí, proč by tento trend s námi nemohli sdílet třeba kavky? Trochu se obávám, že až k nám na podzim přiletí ze svých východních teritorií havrani, jimž jsme v dětství říkávali ruské vlaštovky, budou třeba ještě horší. Konečně, proč by to tak nemohlo být?
