Klidně bych ke třem Newtonovým zákonům přidal i ve čtvrté třídě čtvrtý, v páté pátý v šesté šestý a tak dále. Vše, co je podstatou společenských nauk, se děti dozví ve společnosti, která je v tomto smyslu náležitě vzdělá a vychová
Před sto lety bylo nepředstavitelné, že vzdělaný člověk neumí latinsky případně i starořecky. Dnes je to doména jen takto zaměřených filologů a hrstky podivínů (několik let jsem dobrovolně docházel na latinské kondice). Před padesáti lety jsem se začal učit psát a byl jsem hodnocen za to, jestli dovedu krasopisně napsat velké „D“. Nedávno jsem zjistil, že nevím, jak se velké psací „D“ správně technicky píše, a kdybych si to neoživil, tak se vůbec nic nestane. Rukou jsem za poslední rok psal pouze seznam do samoobsluhy, a to ještě ne každý.
Matematika, fyzika, chemie, přírodopis a další přírodovědné disciplíny jsou správně stále chápány jako základní kameny naší vzdělanosti, ale ono je to poněkud zavádějící. Na přírodovědných oborech bezesporu stojí naše civilizace, ale je otázkou, jestli je pro běžného konzumenta všech aktuálních technologií nutná jejich obecná znalost. Pokud to zjednoduším, znalost fungování jaderného reaktoru nikdo nepotřebuje k tomu, aby si rozsvítil na hajzlíku a ani znalost principu čipu mobilního telefonu není potřeba ke správnému telefonování, stejně jako složení paralenu k tomu, aby nás přestala bolet hlava.
Než budu pokračovat v této filipice, tak jenom uvedu, že jsem ještě „oběť“ klasického vzdělání a poměrně intenzivně jsem studoval i přírodní vědy, a to jak formou formálního studia (biochemie a mikrobiologie), tak i privátně ze zvídavosti. Naopak celý život žiji s pocitem, že musím dohánět své nedovzdělání v humanitních oborech. Musím s politováním konstatovat, že moje přírodovědné znalosti jsou mi aktuálně dobré jen k tomu, abych se jimi mohl blýsknout ve společnosti, a to bohužel jen zřídkakdy v takové společnosti, která to dovede ocenit. Jinak jsem svým bazírováním na znalosti přírodovědných disciplín při vzdělávání svých dětí dosáhl jen toho, že jsem jim je nadosmrti zošklivil.
Zrovna včera jsem své vysokoškolsky vzdělané dceři a ženě vysvětloval, když utíraly stůl od čaje, který se na něj dostal proti směru působení gravitace přes provázek pytlíku díky fyzikálnímu principu kapilární elevace, že právě tento princip je nutný k tomu, aby vůbec existoval na planetě život. Aby se třeba voda dostala kmeny a stonky do větví a listů a že i ty valentinské růže nějaký čas vydrží ve váze jen „díky fyzice“. Bezpochyby mi uvěřily, ale přesto na mě hleděly jako na toho excentrického a roztržitého podivína a komentovali to tak, že to bude skvělé, až to budu vysvětlovat vnoučatům.
Říkám si sám pro sebe, že jim to možná vůbec vysvětlovat nebudu, protože to nebudou potřebovat a ani to nebudou chtít vědět. Čím jsem starší a čím více se z mého fokusu mění společnost, ve které žiji, tím více si uvědomuji, že vítězství vzdělávání před výchovou, které se lidem standardním způsobem asi nedostává, poznamenalo tuto společnost více, než jsme mnohdy ochotni si přiznat. Možná je opravdu více zapotřebí, aby se lidé učili spíše to, jak se mají chovat, jak mají třídit informace, jaksi mají organizovat své životy ve vztahu k životům jiných, než se zabývat zákony a vzorci, jejichž lokální platnost by měli respektovat, ale asi není nutné, aby je zcela chápali. Pochopit a umět je aplikovat budou muset vždy jen ti, kteří se příslušným oborem budou zabývat, nicméně trend nesměřuje k polyhistorii, ale naopak k úzké specializaci, jejímž zákonitým důsledkem z důvodu omezené kapacity „harddisku“ je a čím dál tím více bude zakrnělost v jiných oborech.
Pokud bych se měl zamýšlet nad tím, jestli je pro dítě na základní škole potřebnější pochopit všechny principy gravitace (což, myslím, komplexně nechápe 99% dospělých; těm všem stačí ona zkušenost, že když vyskočíme, neodletíme do kosmu, ale vrátíme se rychle na zem apod.), nebo je užitečnější znalost spojená s chováním k lidem jiných názorů, kultur, ras či náboženství, tak se asi nebudu rozmýšlet. Tu druhou znalost totiž na základě zkušenosti nezískáme a příklady kolem nás mohou být zcela jiné, než jsou správné teorie. Osobně si myslím, že obojí (třeba fyzika a kulturologie) mohou být vyučovány v nějakém vyváženém poměru a dost možná i prezentovány podobným způsobem, tedy ne jako dogmata a definice, ale jako obecně aplikovatelné principy.
