Prostá otázka, na kterou se nabízí prostá odpověď: Určitá dobře slyšitelná část občanů se nechce odzbrojovat, ale ozbrojovat, a někdo asi vyhodnotil, že ti, společně se sympatizanty takového postoje, tvoří mezi voliči většinu.
Tímto konstatováním by celá úvaha mohla skončit. Listina základních práv a svobod bude doplněna klausulí obsahující výslovné právo bránit sebe i jiné se zbraní podle podmínek stanovených zákonem a vše půjde bez reálné změny dál svou cestou. Neadekvátní použití zbraně bude dál trestné a adekvátní oprávněné, a to dle zákonných principů, které už nějakou dobu standardně fungují. A nebo také ne.
Možná si to nějaký pistolník vyloží posvém, třeba tak, že je normální řešit konflikty se zbraní v ruce. Možná to bude tentýž, kterému z nějakého těžko pochopitelného důvodu vadí, že by se dle směrnice EU měly zpřísnit podmínky pro vydání zbrojního průkazu a zkrátit doba pro přezkum zdravotní způsobilosti a bezúhonnosti, což neznamená nic jiného než včasné zjištění psychicky nemocného držitele zbraně a zákaz držení zbraně lidmi odsouzenými za násilný trestný čin. Ta směrnice se týká i omezení držení primárně vojenských zbraní civilisty.
Přiznám se, že nedokážu být dostatečně empatický k někomu, kdo se brání tomu, aby zbraně nevlastnili psychopati nebo potřebuje mít doma kulomet. Chápu sice princip, dle kterého je v nevýhodě neozbrojený vůči ozbrojenému, ale zdravý rozum říká, že vyvážený stav nastane jen tehdy, jsou-li všichni ozbrojeni, nebo všichni neozbrojeni. Všechny ozbrojit je absurdní a všechny odzbrojit je reálně nemožné. Co tedy s tím?
Nemohu si pomoci, jediným smysluplným kompromisem mi přijde snaha ponechat ozbrojené jen ty, kteří k tomu mají rozumný důvod a jsou k tomu fyzicky, a hlavně psychicky zcela způsobilí a tvrdě potírat nedovolené ozbrojování. Pro vlastnění vojenských zbraní nespatřuji žádný důvod. Nežijeme v zemi, ve které by někdo na svoji obranu takové zbraně potřeboval, a na obecnou obranu a ochranu máme policii a armádu.
Je zcela objektivně dokázáno, že držení zbraně obecně nenavozuje stav bezpečí, a to ani pocitově, ani reálně. Kdo nosí zbraň, musí být připraven jí použít. Ale kdo ji zvládne použít zcela adekvátně, když s tím mají mnohdy problém i trénovaní příslušníci ozbrojených složek? Jsou jistě případy, kdy zbraň v povolaných rukou ochrání majetek, zdraví i život. Jsou ovšem i případy, kdy situaci řešitelnou beze zbraně použití zbraně jen zkomplikuje. Mezi těmito případy je patrný velký nepoměr, několikanásobně problematičtější je použití zbraně.
Rozum nad tím zůstává stát, ale je zcela běžně slyšet i argumentaci, že je dobré a správné vlastnit zbraně, a to včetně dlouhých zbraní s velkou kadencí, proto, abychom se dokázali bránit nějakému vpádu, útoku teroristů a mohli jsme je použít v případě lokálního konfliktu. Absurdnost takové úvahy dokladuje skutečnost, že žádná taková situace nikdy nenastala, a nic nenasvědčuje tomu, že by nastat měla.
I v zemích, kde je špatná bezpečnostní situace, kde probíhají občanské nepokoje, národnostní, územní či náboženské spory a kde je ochrana občanů ze strany státu nesrovnatelně horší jak u nás, je obecně největším problémem snadná dostupnost zbraní a s tím spojené masové ozbrojování civilistů. Je to všude, kam se podíváte. Na východní Ukrajině, na Balkáně, o severní Africe, Blízkém východě a Latinské Americe ani nemluvě.
Dobře vím, že výše uvedené argumenty nepřesvědčí ty, kteří jsou přesvědčeni o tom, že zbraň pro bezpečnost svých bližních i svou nutně potřebují. Většině z nich asi neporozumím, ale respektuji, když si adekvátní zbraň pořídí po všech stránkách způsobilý občan, tím spíše chápu ty, kteří se cítí být z různých důvodů reálně ohroženi. Dovolím si však tvrdit, že normálně fyzicky disponovaný pětapadesátiletý muž nekonfliktní povahy, nekonfliktního zaměstnání a nekonfliktních zájmů, žijící v pražských Vršovicích zbraň nepotřebuje.
