Ta policie, která vymáhá dodržování vládních nařízení, která číhá, jestli někdo nevstoupí na refýž bez roušky, nedá si na lavičce v parku pivo, neotevře pro známé bar, nehraje fotbal jinak než jeden na jednoho a hromadně nelyžuje.
Nějak tomu nerozumím. Nerozumím těm, kteří na Staroměstské náměstí přišli, a nechápu ani přístup státní moci, respektive mi přijde zcela absurdní to, co je výše uvedeno, tedy jakou délku má v jaký okamžik onen příslovečný metr, kterým má být všem stejně měřeno.
Zcela respektuji právo každého vyjádřit názor a nespokojenost, a to tím spíš, že obojí je správné veřejně vyjadřovat a také proto, že je co kritizovat. Je ovšem obecně známo, že právo každého končí tam, kde zasahuje do práv někoho jiného. Každý může přistupovat k ochraně svého zdraví a života dle vlastního uvážení, ale nikdo nemá právo ohrožovat zdraví a životy jiných.
Může-li na náměstí přijít tři tisíce lidí bez jakékoli hygienické ochrany a řádu, mohou chodit lidé v určitém režimu nakupovat, na fotbal, lyžovat, do divadel a restaurací. Tam všude je možné dodržovat i poměrně striktní pravidla, která budou riziko nákazy minimalizovat. Docela dost mi vadí, že vládní restrikce a jejich vymáhání mají stále charakter jen takové hry na četníky a na zloděje.
Je to zcela obecný jev. Stát se chová alibisticky. Zákon tvrdě prosazuje tehdy a tam, kde je to snadné, kde nehrozí problémy a kontroverze, kde se ten, na něhož „ruka spravedlnosti“ dopadne, neumí a nemůže účinně bránit. Tam, kde je to opačně, kde hrají roli peníze, vazby a určitá mediální záštita, tam státní moc selhává, což vytváří stav určité společenské frustrace, která způsobuje rezistenci občanů vůči státu. V takovém stavu je pak velmi těžké prosadit cokoli, co nelze vymoci násilím.
Takto jsme se dostali k meritu problému. Ve špatné epidemiologické situaci se nacházíme proto, že velká část společnosti jenom tak dělá, že všechny obecně známé normy dodržuje, a stát dělá, tam kde je to vidět, že je vymáhá. Ve skutečnosti je to jen taková hra. Kdyby pohnutkou organizátorů, demonstrujících a jejich sympatizantů byl jen rychlý návrat do normálu, dělali by pouze to, co je zásadní prevencí nákazy a snažili by se svým příkladem strhnout ostatní.
Nechci dávat sebe za nějaký zářný vzor, ale prodělal jsem středně těžký průběh této nemoci (nakazil jsem se patně díky vlastní nepatrnosti) v jednom bytě se ženou, kterou jsem nenakazil a nenakazil jsem ani nikoho jiného ve svém okolí. Troufám si tvrdit, že je to proto, že jsem dbal na to, abych nikoho nenakazil a moji blízcí dbali na to, aby nebyli nakaženi. Myslím, že takto se zachovalo mnoho lidí, ale mnoho jich patrně k tomu přistoupilo a stále přistupuje jinak. Místo toho, aby dbali na vlastní odpovědnost a ohleduplnost, hledají jako pubertální fracci chyby v jiných a systému, který sice ani dle mého názoru není dobrý, ale epidemii nezavinil.
Žádnou epidemii nelze porazit vyřváváním na náměstích, ani deklaracemi, že nemoc má jen virtuální, a ne reálný charakter, ale ani tím, že se pokrytecky předstírá dodržování pravidel a jejich vymáhání. Heslem této doby by měla dle mého soudu být pro občana ona ODPOVĚDNOST a pro stát ZÁSADOVOST, ROVNÝ PŘÍSTUP a OTEVŘENOST, čímž je pak možné i někoho přesvědčit, aby dělal, co dělat má a nedělal, co dělat nemá. V neděli, stejně jako i dny předešlé, jsem viděl jen prezentaci nedůvěryhodného systému a jeho nedůvěryhodných odpůrců.
